40 dní na osvěžující makrobiotické poušti

Zdravěji jíst jsem se pokoušela už roky. K mému údivu mě tak mnozí vždy vnímali, ale já jsem stále hledala ještě jinou cestu než jen dát si místo knedlo zelo vepřo s pěti  boloňské špagety. V době malinkých dětiček se to zdálo nemožný. Když už byla chvíle dostat se k jídlu, mohlo to být cokoliv a byla jsem šťastná. Ale byl tu nový důvod začít se snažit, kvůli nim. Jenže jakmile se pustily prsu, bílý rohlík se zdál být pro ně příjemným společníkem. Sladkosti jsem přestala v rámci zachování dobrých rodinných vztahů řešit. Za hádky to nestojí a nejvýmluvnější jsou stejně vyrážky a zvracející děti. Přesto, jako chronický frekventant kurzů angličtiny pro začátečníky touží vést s někým souvislý rozhovor o tom, kde byl na prázdninách nebo jak se dostat na Staroměstské náměstí, jsem snila, že jednoho dne přijdu do kuchyně a bez přemýšlení začnu vařit zdravé a hodnotné jídlo, protože nabídka mého špajzu jinou možnost ani nebude poskytovat.
Na konci letošní zimy, po dalším období depresí, vleklého zánětu hrtanu a únav jsem na internetu objevila stránky jíme jinak a já jsem přeci tolik chtěla jíst jinak! Hned jsem se na serveru přidala ke skupině stejných (převážně) nadšenkyň, která se chystala podstoupit 40 – ti denní očistnou kůru před Velikonocema. Důležitý byl pro mě sociální rozměr, kdy jsme sdílely zkušenosti, pochybnosti, úspěchy i přešlapy. K dispozici byl na každý týden přesný rozpis, co potřebného nakoupit, jakou surovinu čím nahradit (podrobné tipy jsem rozepsala v tomto článku), spousta receptů. To bylo opravdu k nezaplacení. Den před vypuknutím celé pouti jsem ukázala manželovi úvodní video, aby věděl do čeho jdu. Deset minut se na něj díval a pak mi řekl – „Tak já jdu do toho s tebou taky.“ Byl to šok, ale moc příjemný a hodně pomocný. Mít parťáka, doma, na internetu, na telefonu. A tak jsme vyrazili do neznáma.

Každý týden se postupně něco vyřadilo. Začalo se masem. Další týden se přidaly mléčné výrobky, pak vejce a vše v čem se vyskytují, nakonec bílá mouka, veškěrá mouka a cukr i med. Částečně jsme do toho skočili po hlavě hned, ale bez pečiva jsem začala rychle hubnout, takže jsem ho nakonec opravdu vyřadila až po čtyřech týdnech. Jelikož holky, které celou očistu připravovaly, jsou makrobiotičky, došlo mi po šesti týdnech, kam se má transformace ubírala. Musím říct, že to bylo moc příjemné a inspirativní. Cítila jsem se výborně a vlastně jsem neviděla moc důvod, proč se vracet ke starému. Přesto jsem tu a tam něco „zakázaného“ zobla. Výsledek? Po moučných věcech mě pálila žáha a nadýmalo mě to, cukr mi stoupl do hlavy jako nějaký energy drink. Neobjevila jsem, jaký je rozdíl mezi účinkem bílého a hnědého cukru, ale z něčeho mě bolela hlava celé odpoledne, někdy jen desetiminutový „nával“, jedna čokoláda s třtinovým cukrem dokonce prošla bez následků … Ale je mi opravdu líp bez cukru. Celkově jsem se cítila i tělesně pohyblivější a energičtější. Objevila jsem nekonečně pestrý a variabilní svět jídla, které tak miluju a hlavně se díky tomu opravdu obrodil náš špajz, což je pro trvalý efekt důležitý. K tomu všemu mi pomohlo i rozhodnutí, že nejdřív změním svůj jídelníček a děti na něj budu lákat postupně. To mi bylo dřív vždycky kamenem úrazu a chtěla jsem měnit hned všechno a všechny.
I neděle vzkříšení měla o letošních Velikonocích punc výjimečné křehkosti a Boží bázně, když jsem po čtyřiceti dnech bez masa obědvala beránka ze stádečka, které jsme s dětmi ten víkend několikrát celá rodina pásla.
Jelikož ale miluju vaření, dobré jídlo a spoustu dalších věcí, nejsem ochotná věnovat čas na prozkoumávání nutričních teorií do hloubky. Nakonec jím to, co cítím, že mi vyhovuje, i když to nezapadne do žádné škatulky. Makrobiotika je pro mě stále velkou inspirací, ale jen u ní nezůstalo. Na další výlet vás vezmu zase příště 😉 Pa