Absolventka

Absolventka

“Ahoj, tak jak ti dopadl ten konkurz minulej tejden? Představ si, že jsem se taky přihlásila na jeden konkurz o práci!”, ozvala se v telefonu kamarádka.
“No nic moc…a zítra jdu ještě na jeden…”, trousilo se ze mě neochotně.

I když se jednalo o blízkou kamarádku, nevykládalo se mi příjemně nikomu, že zatímco na konkurzu do muzikálu minulý týden, se se mnou rozloučili po dvou odzpívaných větách…na obsazení do sboru. Teď mě ale čekal konkurz na Ofélii do muzikálu Hamlet! Ne, nespadla jsem v hrušně na hlavu. Jen jsem přehlídla, že chci-li do sboru (s cool názvem ‘company’), musím projít ještě taneční zkouškou. Což, to jsem věděla, a už se s tím i smířila. Jen ten dovětek, že se jedná o zkoušku s důrazem na akrobacii, jsem nějak vytěsnala. Když jsem to po odeslání přihlášky zjistila, rozhodla jsem se, že to ale nevzdám. Podstoupit pro mě extrémně stresovou zkušenost ze dvou konkurzů během jednoho týdne se mi zdálo dobré ke sbírání zkušeností i psychicky únosné. Co bych ale přežít nemusela, jsou akrobatické vylomeniny v mém věku vzhledem k tomu, že jsem v životě neudělala ani hvězdu. Kdo by mě tam pak lepil dohromady? Daleko realističtější, a hlavně zdraví bezpečnější, se zdála varianta, že se budu ucházet o jednu z hlavních rolí. Nesčetněkrát jsem přemýšlela, jestli to nemám zabalit, aby mě nevyhodili hned ve dveřích. Nacvičovala jsem si v duchu vtipnou odpověď, až se mě zeptají, z jakého důvodu se jdu ve svém věku ucházet o roli mladé slečny. No právě, mladá slečna, ale přitom by bylo daleko aktuálnější (alespoň pro spoustu žen v mém okolí), kdyby Ofélii ztvárnila žena otřískaná životem a vláčená krizí středního věku. To by pak byly jiný grády, ne? Popravdě…ani tohle moc nepomáhalo. Snažila jsem se tedy sama sebe opít rohlíkem. Vždyť mi všichni neustále tvrdí, jak vypadám mladě. Tak se to třeba nepozná, kolik mi doopravdy je! Odhodlání ale sláblo ze dne na den.

“My jsme vlastně skoro jako absolventky. Vždyť jsme hned po škole měly děti a těm se věnovaly natolik, že teprve teď nastává čas na naší kariéru. Tak proč by ses nemohla o tu roli ucházet teď, když předtím to prostě nešlo?”, dodává mi kuráž kamarádka.

A vlastně jo. Přesně tak to je! Když davy Ofélií brázdily ve svých pětadvaceti prkna, co znamenají svět, já jsem téhle zemi rodila nové občany, aby měl kdo na ty představení pořád chodit. Takže je úplně logické, že to doháním teď. Biologické hodiny celkem hlasitě tikají (do konce života už mi možná ani moc nezbývá), tak se s tím nemůžu moc párat. Čím víc zkušeností v co nejkratším časovém úseku, tím líp. Takže do toho jdu a šmitec!

Díky prokrastinační přípravě na konkurz jsem začala sjíždět super seriál přesně pro nás, čtyřicátníky, a těšila jsem se, že po konkurzu ho budu moct dokoukat už bez výčitek svědomí a pěkně se v tom porochním. Den D se chtě nechtě připloužil. Navrstvila jsem si na obličej svoji krásnou a mladou verzi a vyrazila. V divadle už čekala spousta mladinkých dívek. Byly tu ale i takové, u kterých jsem nedokázala odhadnout, jestli je jim třicet nebo taky čtyřicet, a tak jsem se trochu uklidnila a splynula s nima.

Když po třech a půl hodinách vyhlásí moje číslo, už je mi jedno, že se mi všechny texty v hlavě mísí, chci hlavně domů.
Z hlediště na pódium mě vítá zkušební partička: “Dobrý den! Řekněte nám, kolik je vám let, jestli máte nějaké další profesní závazky a co nám zazpíváte”.
“Dobrý den! Je mi 39 let (ještě asi měsíc), závazky nemám vůbec žádné (ani rodinné, neboť jsem doma kysla tak dlouho, až se z dětí mezitím staly naprosto samostatné osobnosti a najednou mě nepotřebují) a zazpívám ¨Na vteřin pár se vznést¨…”
A tak jsem se na pár vteřin vznesla do muzikálových výšin s jiskrou lepé divy v oku … mohlo jich být tak čtyřicet pět… Sám Janek Ledecký pak letmo vzhlédl od prohrabování se papírama a pronesl onu památnou větu….”Děkujeme, nashledanou!”. Žádné milosrdné “Ozveme se vám”…
A bylo! Ploužila jsem se domů vyčerpaná stresem a hlady. Když jsem vystupovala z vlaku v šatečkách mladinké Ofélie s make-upem na třicet, přitočili se ke mně dva pánové v bujaré náladě:
“Jé, slečno, vy jste taková hezká. Nechtěla byste s námi ještě zajít na jedno?”
“Né, děkuju! Jsem čtyřicetiletá (už skoro) vdaná matka tří dětí a není mi do zpěvu” …

Sdílejte:

Napsat komentář