Blog

Jako většina mých spolužáků jsem na základce považovala povinnou četbu za největší zbytečnost na světě. Naše češtinářka na gymplu ve mně ale dokázala zažehnout jiskřičku zvědavosti a literaturu jsem začala přímo hltat. Otevřela mi naprosto nový svět.

Když jsem neležela v knížce, psala jsem svoje texty. Sedět sama uprostřed noci v kuchyni, pustit si CD, psát a propadat se do vlastního vnitřního světa bylo nej.

Během gymnaziálních let jsem přispívala do školních literárních soutěží a almanachů. Myslím, že to jediné mě zachránilo před fiaskem z latiny. Náš stařičký pan profesor nám hned na druhé hodině nasázel ze slovíček pětky, šestky a snad i sedmičky. Rozhodně jsem neměla pocit, že bych patřila k jeho oblíbeným žákům. Až do dne, kdy zjistil, že píšu… Od toho dne jsem cítila jeho tichou podporu. Na konci studia se s každým z nás rozloučil latinským citátem. Kladl mi na srdce “Nulla dies sine linea” … každý den napiš aspoň čárku, ale nepřestávej! V ten den jsem si říkala, že to je jasná věc… Ale psát jsem přestala.

Po letech, když jsem začala objevovat v odložených krabicích zastrkané papírky a polopopsané bloky nedodělaných textů, básní, došlo mi, že jsem si to nechala vzít. Proto jsem svůj blok přenesla do virtuálního světa a znovu začala. Snažím se zachycovat střípky inspirací a kouzelných momentů, které kolem mě životem proletí. Někdy se podaří je i v té rychlosti zachytit, na chvíli si je podržet, prozkoumat zblízka, pokochat se, než se zase rozplynou.