Gili Air
Gili AirNa jeden ze tří miniostrůvků nad Lombokem jsme se vydali na výlet na dva dny rychlolodí z Padang bai.
Jako spořádaní evropští turisté jsme přijeli do přístavu o dvacet minut dříve. Následující hodinu a půl jsme byli donuceni bezradně sedět v „čekárně“ připomínající scénu z babylónského zmatení, kde na nás nasedali prodejci čehokoliv jako na mucholapku. Největší úspěch u nás měla jedna babička, která chodila mezi turisty a když viděla, že mají v ruce nějaký odpadek, vzala jim ho z ruky a dala do igelitky, kterou nesla s sebou v ruce. Jako jediná si o peníze neříkala, tak jsme s lehčím srdcem drobák upustili s díky za tento ekologický počin.
Jak jsem mohla tušit po neúspěšné šnorchovací výpravě rybařskou loďkou, kterou jsem pokřtila záhy po opuštění pevné půdy pod nohama na “Kesnídanijsemmělapalačinkusananasem“, s Emmou jsme celé zelené odtrpěly i tuto cestu na romantický ostrov s azurovou vodou a výhledem na zelený kopcovitý Lombok, na Gili Air.
Na ostrov byla zavedena elektřina roku 1996, vše je zde postaveno a vyhloubeno lidskýma rukama, žádné bagříky. Ostrov není těžké obějít kolem dokola. Nicméně po cestě je tolik lákavých pláží, zákoutí, obchůdků a plážových barů, že potřebujete nejméně celý den.
Rychlejší doprava než po svých je na kole, které si můžete kdekoliv pronajmout.
Vůbec nevadí, pokud mu nefungují brzdy, stejně pojedete krokem a občas se budete brodit pískem, či vedle kola rovnou půjdete. Další možností jsou vozíky s koňmi.
Místní mají někdy i elektrokola, maximálně elektroskútr.
Asi 1600 lidí zde žije nastálo, každý den zhruba dalších 1000 dojíždí na Gili Air za prací, většinou z Lomboku. V sezóně ostrov pojme až přes 3000 turistů. Jelikož Lombok je muslimský, ženy s šátky (bez zahaleného obličeje) jsou i tady. Pořád nám vrtá hlavou, jak zvládají dívat se na nás, turisty, vyvalené v plavkách, a že jsem tu viděla různé plavky… V centru alespoň visí nad obchody veliké transparenty “ Zde jste již uprostřed města, noste, prosím, respektující oblečení” (ne plážové).
Lidé tu jinak žijí svoje každodenní životy.
Když jsme procházeli večer ulicemi, bylo všude plno turistů a čím víc se připozdívalo, v zákoutích posedávali místní kolem jednoho s kytarou a zpívali, turisté se stahovali do barů.
Na ostrově je hodně silný kontrast mezi resorty a obydlími místních lidí. Což je i na Bali, ale tady je to na menší ploše…
Koukáte na romantické chýše pro turisty, které mají z druhé strany palmový háj s povalujícími se odpadky, něčí chatrčí, krávama.
Odpadků se tu pravda nepovaluje zase tolik, místní je za poplatek odvážejí lodí na Lombok. Co se stane s nimi tam, netuším…nebo raděj nechci tušit…
Věci mají krátkou životnost. Ostrov je vystaven větru, vodě, častým výpadkům elektřiny. Vtipná je fotka vodovodní baterie z naší koupelny. Kvůli místní vodě je prý musí měnit po 7měsících…
Ale užili jsme si krásné pláže, silné vodní proudy, které na některých místech omývaly břeh silně jako řeka a vozily nás s sebou. Na jedné pláži zase byly vodní proudy tak teplé, jako když vám někdo do lehce stydnoucí vany připouští sprchou teplou vodu. V místech, kde rostla vodní tráva se pásly krásné pestrobarevné ryby. Na březích se tu a tam objevila lastura, která stála za to strčit do pytlíčku, i když jsme s holčičkama věděly, že všechny nám u šéfa neprojdou :). Všude jsou korály, někde je příjemnější mít i boty do vody, na jedné pláži se dokonce majestátně tyčili ve vodě ježci.
Dva dny tady byly příjemné a myslím, že akorát. Už jsme se těšili na Bali, všudepřítomné chrámy a obětinky, na hřejivý úsměv hinduistů. Odjížděli jsme spokojeně, s Kinedrylem v bříškách, na střeše lodě nás bičoval vítr, slunce a elektromusic z obrovských beden. To byla fakt pařba! Ale největší otisk na nás během cesty zpět zanechalo pár delfínů, kteří nám na pár vzácných okamžiků zamávali :)).
