Hujerovi jedou do Alp

Na jarní prázdniny jsme na doporučení známých chtěli jet letos na Kanáry, abysme si trošku přiblížili jaro. Nakonec jsme to z různých důvodů zavrhli s tím, že budeme raději doma. Prosluněné vrcholky Alp s azurovým nebem v pozadí a tváře šťastných rodin na nás ale tak dlouho vyskakovaly ze všech fejsů a insta, že nakonec manžel Jirka oslovil cestovku, která nám už na podzim našla příjemnej last minute, jestli nemaj něco rozumnýho i na teď.

Kdo by to byl řekl, že zrovna já, která se v zimě do hor nehrne, tam letos pojedu už potřetí a ještě k tomu osm hodin…

Když jsme se blížili k horám, užívali jsme si impozantních výhledů na zasněžený vrcholky hor a krásných 15°C při procházce od auta ke každý pumpě, kde jsme se dolejvali kafem.

Když začala cesta stoupat serpentýnama vzhůru, padla mlha, začalo pršet, teplota venku klesla na 4°C, do cíle bylo 6km a sněhu jako v Krkonoších na konci špatný sezóny, začalo nám docházet, jestli není něco špatně.

Jirka: (snažící se situaci samozřejmě odlehčit) “Hned, jak přijedeme domů, zažalujeme tu cestovku, že nám prodala lyžařskej zájezd bez sněhu!”

Já: (osvěžená vidinou kreativního prostoru namísto lyžování) “Hele, to je super námět na blog…Jak jsme jeli do Alp a mysleli si, že tam bude sníh :))!”

On: “Mrcho! Opovaž se to zveřejnit, nebo tě tu někde zakopu.”

Já: (mezi vzlyky smíchu, které v nás všech okolní krajina vyvolává) “A koukal ses, než jsme sem jeli, jestli tu má bejt sníh?”

On: “No psali, že srážek je tu dost, ale teď mě napadá, že si nevybavuju, jestli psali o sněhovejch srážkách nebo o jinejch…”

Já: (s hodně bolavou bránicí) “Ty jo, to je super! Já si to všechno musím začít zapisovat, abych si to pamatovala, až o tom budu psát. To bude nejlepší část dovolený!!”

On: “Tady pod tím křížem…tě zahrabu.”

Projeli jsme kolem úplně prázdný lanovky a jediný sportovec v dohledu byl promoklý běžec valící se po hlavní silnici dolů proti nám.

On: “A víš, na co tu mají tu sedačkovou lanovku? Vozí nahoru běžce, který neradi běhaj do kopce, jako ty, a můžou tu trénovat dvacet kilometrů shora až dolů do údolí. Proto jsem tě sem vlastně vzal. Chtěla jsi trénovat, ne?”

Mezi salvami smíchu jsme pobaveně pozorovali palivovou ručičku, jak začala v zápalu všeobecného veselí tady, na vrcholcích hor, tančit těsně nad červeným hladovým okem, a málem jsme se smíchy neudrželi na silnici. Na přední sklo se mezitím místo deště začaly lepit vločky (SNĚHU!!!) a my tak těsně před cílem nabyli letmého dojmu, že jsme v Alpách. Jeden by si skoro myslel, že to všechno Jirka objednal společně s balíčkem od cestovky v zájmu budování našeho vztahu smíchem, abych měla o čem psát a byla spokojená. A nemůžu si fakt stěžovat. Na pokoji jsem hned objevila koutek, který bude pro další dny mým oblíbeným a jen vytáhli všichni paty směr bazén, dala jsem si po osmi hodinách v autě s hádajícíma se dětma v zádech, usínající na místě spolujezdce a později (o trochu míň) i za volantem, svoji introvertní chvilku u psaní a hned zase hory a všechny kolem miluju ;).

Na závěr bych asi měla dodat, že s Jirkou nás pojí hodně podobný humor a přátelský duch a on samozřejmě počítá s tím, že takový zážitek bych si nedokázala odepřít literárně nezpracovat, takže mě dozajista nikde nezakope.

…pro jistotu ale blog postnu při nejbližší příležitosti, až zjistím kód na wifi…znáte to, náhoda je blbec…

There are 0 comments on Hujerovi jedou do Alp