Jak jsem neujela 190km
Jako už několik let před tím, vypravila jsem se i letos na sebezničující cestu na kole, 190km bez tréninku…Dnešní cíl byl v Jizerských horách, kde začínala dovolená s naším církevním společenstvím.
Myslím, že ale nic z toho, co jsem letošní léto prožívala, nenasvědčovalo tomu, že cestu tenhle rok během jednoho dne zvládnu. Ráno jsem sice vstala ještě za tmy, ale než jsem se vypravila a vyndala si klíště, které jsem náhodou objevila na noze, slunce už se vyhouplo nad horizont.
Kolem bylo tolik zajímavých věcí k obdivování a focení…
Začátek konce mojí cesty mi vstoupil do cesty v Praze na Náplavce v podobě farmářských trhů, kde jsem se nemohla nabažit prázdninové atmosféry a dobrot, kterými jsem obtěžkala cyklobrašny a některé z nich snědla hned za rohem.
Bylo rozhodnuto…dneska jsem měla složit závěrečnou zkoušku z předmětu, kterým jsem se od začátku prázdnin zabývala – „užít si plnými doušky TADY a TEĎ „. Proto už mi vůbec nevadilo zdržení na piazzetě Národního divadla, která začínala ožívat stánky Dyzajn marketu. Byla jsem omámená Prahou jako pravý turista.
Překvapením bylo i to, jak elegantně se dá Prahou projet po cyklostezkách, o kterých jsem do té doby neměla ani ponětí. Všechno vypadalo pohádkově, než jsem skončila v Hrdlořezech s vypuštěnou pneumatikou. Sranda skončila. Útěchou mi bylo jen vynikající makový mlíko z trhů :).
Začala jsem volat přítele na telefonu, tedy manžela. Díky sledování přes mobil věděl, kde jsem a po nějaké době ticha, zazvonil telefon znovu. Na cestě byl princ na bílém koni, tedy v červeném autě, který mě odvezl do Decathlonu na Černém mostě, kde mi kolo na počkání opravili. A když jsem přiznala stav své naprosté netrénovanosti, dostala jsem ještě zdarma balíček rad, jak musím pravidelně stavět, jíst a pít…a musím říct, že i když to vím, cyklomechanik působil tak naléhavě, že jsem si vzala jeho slova k srdci a dost mě zachránila.
Jak jsem později zjistila navigace v mobilu byla totiž nastavená pouze na cyklostezky. Dlouho mi bylo divné, proč se vždy bezpečně vyhnu pohodlné silnici a nechám se vést cestou delší zato méně pohodlnou a brodím se pískem po cestičce mezi poli, než jsem si nastavení zkontrolovala. To už jsem ale byla tak ušlapaná, kolem nezáživná krajina před Mladou Boleslaví, a věděla jsem, že nemám šanci dohnat čas, který jsem do té doby ztratila, že jsem souhlasila nechat se kus cesty popovézt mojí milou rodinkou, která už mezitím vyrazila na cestu a podle mého mobilu mě vystupovala právě ve chvíli, kdy jsem měla kodrcání mezi drny a kombajny plný zuby.
Stačila jsem se v autě občerstvit, ochladit a vychutnala si už jen závěrečnou zvlněnou krajinu asi 20km před cílem. Ty největší kopce jsem nechala pro tentokrat větším fandům.
A to je příběh o tom, jak jsem neujela 190km, ale užila si naplno „TADY a TEĎ“ 🙂
A to je příběh o tom, jak jsem neujela 190km, ale užila si naplno „TADY a TEĎ“ 🙂