Jak na běhání? … a jiné vylomeniny

9. 3. 2018 od Lucie Soljaková in Běh ⋅ Lifestyle ⋅ Přátelé ⋅ Sport

Často od někoho slýchám, že by rád běhal, ale má pocit, že to nejde, nebo neví, jak na to. Už dlouho jsem o tom chtěla napsat, ale teprve dnešek byl pro mě živoucím důkazem toho, že možný je opravdu všechno, lidský tělo vydrží neuvěřitelný věci a běhat může úplně každej. Samozřejmě pokud má chuť :).
Asi před třema rokama jsem radikálně změnila stravu a začala běhat. Vydrželo mi to asi rok, cítila jsem se na vrcholu svejch sil a adekvátně tomu jsem si nabrala různejch projektů, jídlo i běh vzaly za svý, přišla ekzémová ataka v takový míře, že jsem byla ráda, že zvládám základní životní úkony. Spolu s dalšíma nemocema, který se přidaly jsem se z toho dostávala asi do loňskýho podzimu.
Letos v září jsem si řekla, že to tenkrát stálo za to a mohla bych se snad k běhání vrátit. Ale znáte to … nechce se vám, nevhodný počasí, nemáte čas… A právě v tu chvíli jsem úplně náhodou potkala dva anděly, holky, který jsem od nás znala a asi bych do nich ani neřekla, že běhají. Měly odvahu mě pozvat, ať to s nima jednou týdně zkusím, i když už samy běhaly rok. Začala jsem teda od nuly. Jelikož máme Brdy, co by kamenem dohodil, většina začátků našich běhů byla do kopce. Funěla jsem za nima v závěsu a v duchu si plánovala, co příště použiju za výmluvu, abych už nemusela jít běhat. Ale na konci každýho běhu jsem si musela říct „bylo to fajn“. Po cestě jsme si povídaly, kochaly se krajinou a z úterků ráno se nenápadně stalo těšení. Od 5km tras jsme se pomalu přehouply přes 10km a drze se přihlásily na půlmaraton (za měsíc!!!). Není to teda úplně z ničeho, že člověk najednou uběhne 10km a běží se mu lehko. Doteď je pro mě prvních 5-10km nejtěžších. Je to hodně o pravidelnosti a musím říct, že zásadní je pro mě, že mám k běhání dobrou společnost a když běžím sama, tak muziku do sluchátek. Nejsem moc člověk, kterej si drží různý rituály, ale nedávno jsem zjistila, že když vybíhám, pouštím automaticky album Divide Eda Sheerana začínající písničkou Eraser a dobíhám při Skyfall od Adele:). Každej má možnost najít si svoje vychytávky, svoje tempo, svoje spoluběžce, svoji ideální hodinu nebo den, cokoliv, co pomůže překlenout ten blbej začátek, než se člověk rozběhá. A pak už je to fakt hezký a rozhodně vás to dobije :))!

Aspoň taková je moje zkušenost. A tak jsem se dostala i k tomu, že jsem včera uběhla omylem 27km. Vím, zní to jako vtip… Přiznávám, že určitou roli hraje i moje tvrdohlavá povaha se sklonem se pořád k něčemu hecovat a pak naříkat, že to nejde, ruku v ruce s povahou melancholickou, která si tím každej den dodává motivaci, že když už jde tohle, tak musí jít v životě snad zvládnut všechno…
Šly jsme jako obvykle běhat s holkama. Pro jistotu jsem si teda ráno přibalila sluchátka. Po dlouhý době jsem se cejtila docela vyspalá a půlmaraton se nezadržitelně blíží…

Po deseti kilometrech, když to začaly stáčet domů, zašimral mě uvnitř takovej ten pocit Forresta Gumpa, jako že bych nejraději běžela pořád dál až na samej konec světa. Nikdo mě nikde nečekal (ráno jsem se pro jistotu nekoukla do diáře), tak jsem se odpojila a běžela dál…a dál…a ještě kousek…a jak se to tělo bude chovat, když poběžím ještě kousek?…a pak jsem zjistila, že auto mám vlastně na druhý straně tý štreky, co jsem si radostně po kouskách odcupitala skrz Brdy směrem ku Praze. Ale ničeho nelituju, byl to skvělej zážitek se vším všudy, dokonalej mozkovej průplach, kdy na konci už myslíte jen na to nejzákladnější a žádný blbosti.

 

Cesta byla krásná. Když máte v uších sluchátka, ani vám nepřijde nepříjemný, že fučí a chumelí, protože k tomu nemáte ten zvukovej dojem. Takže se jen kocháte a vesele si hopkáte…
foto v leže
…alespoň do chvíle než skončíte v poloze s výhledem na koruny stromů. Led na Berounce sice začal horečně tát, zato za kvalitu ledový plochy schovaný pod sněhem na transbrdský silničce, by se nemusel stydět žádnej zimní stadion. Led jak víno, pád jako po másle (ty jo…mám chuť na víno…) A co já asi tak většinou dělám, když zrovna neběžím…fotím. Při přemítání, jestli můžu vších hýbat, jsem si teda udělala snímeček, než mě napadlo, že by taky mohlo jet autem a já ležím rozpláclá v kopci přímo pod horizontem, kde mě ani neuvidí, ani to neubrzdí. A tak jsem rychle zjistila, že kosti jsou ok.
Během letu na záda mi stihla hlavou proběhnout myšlenka na nespravedlnost takovýho zastavení ve chvíli, kdy mám úplně volný dopoledne a můžu běžet, jak dlouho chci, ale když jsem se zvedla, po chvíli zmatku mi projel tělem pocit, jako když vás dobrej přítel ve chvíli pádu zvedne a zároveň nakopne se slovy „jsi celá, máš všechno, co potřebuješ, abys mohla běžet dál..“
Fascinace kvalitou ledu, pokročilé foto už v sedě
A než se mi v hlavě zase všechno přeskládalo na místo a zhodnotila jsem, že další otřesy zvládne, stihla jsem se ještě vyfotit v nový péřový sukni, která mi zachránila zadek před bolestivým pádem i omrznutím. Koupila jsem si jí z úleku, že pojedu letos už potřetí na hory, což je pro mě vždycky spíš výzva, a musím říct, že jsem fakt ráda. Fotku vám ale neukážu, protože neprošla kvalitativním výběrem hlavního redaktora (a z nějakýho důvodu mi začala rozhazovat formátování, jasný znamení…). Tak naživo kdyžtak někdy :).

 

Vyhlídka Hvíždinec nad Černolicema mi trochu zamíchala s průměrnou rychlostí. Dostat po hlavě asfalkou je ještě sranda, ale zarazit si do hlavy jeden z těchhle šutrů jsem fakt netoužila. Výhled byl v mlze, o to jasněji jsem si uvědomila skutečnost, že auto, ke kterýmu se potřebuju dostat je až na Halounech…no, kousek cesty prostě.
Od 18.kilometru mi začalo taky docházet, že na tom asi fakt něco bude, že mě při běhání bolí kotník ze zimy. Začal mizera protestovat, ale neměla jsem mu to za zlý. Snažil se nejspíš naznačit svoje rozpaky nad tím, že v tuhle dobu už se v úterý obvykle ohřívá ve sprše a tohle byla, přiznejme si, trochu podpásovka. Vím, asi se není co divit, že mě v takových botách začaly zábnout nohy, ale lepší jsem zatím nesehnala. Jsou se mnou od začátku mýho běhání, v každým počasí, ať mám jakoukoliv náladu :). Tak jsem aspoň začala dělat protahovací přestávky a zkoušela měnit techniku běhu.
Na Skalce mě potěšil oblíbenej pohádkovej pohled na křížovou cestu. Pomyslně jsem měla za sebou půlmaraton. Jen jsem ale odkrojila 22.km, došlo mi, že mám fakt hlad a docela bych se i napila. Na misku ořechů, obilovin a ovoce dokážu jet docela dlouho, ale nepokryje to úplně experimentální neplánovaný běhy přes dvacet kilometrů. Běžela jsem dál (a chvílema ulevovala kotníku chůzí), před očima dost živej obraz naší otevřený ledničky, kterou doma celou orgasmicky vyluxuju, v uších nově objevený taneční album v mojí milovaný francouzštině s nádechem Maroka? a hlasem černocha, který na závodech míjej cílovou pásku mezi prvníma v sandálech ze starých pneumatik nebo klidně naboso. Kupředu mě táhl i fakt, že mi děti začínaly volat, že už pomalu jedou ze školy domů, což znamenalo, že jsem v poklusu kolem čtyř hodin…
Auto jsem měla zaparkovaný před domem mojí běžecký souputnice. Šla jsem se s ní podělit o dnešní překvapení a taky dát vědět, že mě na zasněžených vrcholcích Brd nesežrali vlci, lišky ani mráz. Průměrná rychlost, pravda, není moc maratonská, na tý se bude muset ještě trochu zapracovat (možná míň fotit?).
Nahlídla jsem z předsíně do útulný kuchyně a jakmile její manžel řekl magický slovo „čaj“ a „něco k jídlu“, usadila jsem se na lavici za stolem s pocitem, že už se nikdy nezvednu. Dostala jsem nejlepší namazanej chleba s olivama a nejlepší mátovej čaj na světě, jak jinak…na to přišla už princezna Zubejda, že trocha pohybu na čerstvým vzduchu podporuje chuť k jídlu. Reakce, myšlenky i slova jsem měla značně zpomalený, ale byl to zase jeden z těch kouzelnej momentů, kdy někam přijdete a máte pocit, že jste zabloudili domů. Lucky úsměv, podpora a společný běžecký plány mě táhne vytrvale kupředu a její manžel, kterýho jsem vlastně poznala blíž poprvý, mi začal vyprávět o svých kapelách a skládání písniček, mým aktuálním ožehavým tématu, což pro mě bylo jako balzám. Kdyby mi nezačaly stydnout záda, asi se nezvednu, ale taková horká sprcha doma a hoďka na bezvládný odpadnutí na gauči taky nebyla k zahození :).
Nikoho nenabádám k podobným pokusům, ale znovu chci poukázat na to, že možný je téměř všechno, co chceme, i když se to zdá ze začátku nemožný. Doma se od tý doby bavíme hláškama o Chuckovi Norrisovi, kterýma mě zásobuje manžel s podezřením, že ke mně někudy zabloudil jeho gen. Ale přísahám, že na kruháku jsem až na konec ještě nikdy nedojela (možná občas může mít řidič jedoucí za mnou pocit, že ho hledám…) , v non-stop baru netančím až do zavíračky (i když bych někdy ráda), nevyhrála jsem Tour de France na rotopedu ani bych se nesnížila k tomu uškrtit někoho bezdrátovou myší.
Naopak je víc než podezřelý, že takový výkon přišel poté, co jsem začala číst knihu scénáristy Simsonových Joela H.Cohena „Jak prohrát maraton“. Kdo jinej by líp dokázal popsat strasti začínajícího a zápasícího běžce, než někdo takovej? Jeho stati o lenosti, nechuti vyběhnout a 26 782.místě na newyorském maratonu jsou mi tak blízký a povzbuzující :). Tak možná raději nečtěte knihy moc profi běžců, kupte si tuhle, sežeňte si fajn běhací kamarády s podobným tempem a nasazením, stáhněte si dobrou hudbu do mobilu a věřte, že běhat můžete začít i VY!

 

 

Sdílejte:

Napsat komentář