Jak pejsek s kočičkou slavili narozeniny

29. 10. 2014 od Lucie Soljaková in Uncategorized @cs

Bylo nebylo, každý rok na konci léta má Pejsek narozeniny, a tak je spolu s Kočičkou slaví. Nejlépe dobrým jídlem a nějakým pořádným dobrodružstvím.
Akce měla vypuknout ve čtvrtek šestou hodinou podvečerní. Než se ale kočičce podařilo zajistit vše potřebné v domečku a odvézt kočkopejska a pejskokočičky (vážně se Pejskovi a Kočičce narodilo něco tak zvláštního?) k babičce, dorazila na místo srazu o půl hodiny později. Trpělivý Pejsek to věděl, a tak si našel ještě nějakou práci, pročež přišel na sraz o další půlhodinu později. Když se unavená Kočička a ještě upracovanější Pejsek konečně sešli, že si půjdou zabruslit, a v kufru svého auta se na to za krajnicí hlavní silnice převlíkli, zjistili, že Kočičky vypůjčené brusle zůstaly u pejska v kanceláři … a tak začaly pejskovy letošní narozeniny. Jelikož o nich ale chtěla Kočička napsat pohádku, alespoň jednou za rok i o Pejskovi, a ví, že nemá rád facebook, kde se dříve či později vyprávění objeví, rozhodla se v příběhu dále alespoň změnit jména. Pejskovi tedy budeme říkat třeba … Jirka … a Kočička bude mít skromné označení „já“.

Tak jsme se já a Jirka vydali alespoň na procházku podél Vltavy …

 
… a pozorovali hru světel na její hladině.

 

 Už nevím, jestli jsme dokázali nemluvit o dětech, ale pokročilejší hodina nám každopádně připomněla, že máme rezervaci na nábřeží v nejlepší burgrárně. Tedy vloni byla.
Hladově jsme hltali jídelní lístek a nemohli se dobrat toho, na co jsme se celý rok těšili. Teplota nálady začala lehce stoupat, když jsem objevila na toaletě  kromě mýdla k dispozici ještě krém na ruce. Tahle drobnost mě rozehřeje v každé restauraci, kde je to napadne. Hmm … jenže tenhle krém už nikoho nenamaže … Vracím se ke stolu a po duši mě hladí už jen Amelie z Montmartru . Jenže po půl hodině se i můj sklerotický mozek začal vzpouzet, že slyší stále stejné čtyři skladby. Víc peněz na autorská práva asi neměli.
V nočních hodinách jsme odjeli k Trojským břehům ubytovat se do dřevěné chatičky, kam do naší skoro spící tmy vešel bez klepání cizí chlap … že nám tam zapomněl nechat klíče, abychom se mohli zamknout :-). Po celém tom večeru jsem dokázala myslet jen na pejska s kočičkou. Líp by ten svůj narozeninový dort určitě neupekli!
Ráno se ale všechno v dobré obrátilo.

 
Vyspinkaná dorůžova v naší chatičce. Druhá půlka je naprosto identická, pouze s tím rozdílem, že tam nesedím já :-).
 
Za dřevěným prahem nás čekalo veliké dobrodružství – MOŘSKÝ KAJAK. Zatím co nám ty naše dvě lodičky chystali, šli jsme se pokochat profíkama.
 
 
U takové podívané se koneckonců snídá nejlíp.
 
 
Moje snídaně!!! Focená jako láskyplný důkaz všem, že opravdu nejím jen lopuchy a mrkev :-).
 
Pak nastala hodina H. Před námi se zjevil Rudovous připravený vypustit nás na labutí jízdu. Jeho vyprávění o vodě bylo ale fascinující. Přes jeho pohodu a klid v hlase se mu však nepodařilo utišit stále stoupající hysterii v mé mysli, která se snažila chvílemi ozývat i ven. „Neumím eskymáka. Potřebuju vědět, co mám dělat, až se převrátím!“ Uvnitř jsem samozřejmě cítila, že můj stav hodný učitelky před koncem pololetí není vedle protřelého vodáka „napohodu“ úplně adekvátní, ale nemohla jsem si pomoct. Nakonec mi tedy ukázal, jak se ven vyprostit (i když to zaručeně nebudu potřebovat) a mohli jsme vyrazit…
 
Jen co jsem do kajaku sedla, osahala si jeho stabilitu a hřbetem ruky zajela pod hladinu, projela mnou vlna klidu a rošťácké radosti a učitelku jsem nechala klesnout ke dnu. Před námi byl parádní den, počasí akorát. Trasa Troja – Klecany, 8km a zpět. Ráda v neděli ráno při cestě do Prahy autem pozoruju veslaře. Ale ten pohled z lodě na břeh jsem neznala a byl úplně nový.
Jak si tak pádluju a kochám se krajinou, najednou zjistím, že Jirka si do kánoe vzal s sebou i kancelář a své zákazníky…
 
 
Kdybych se nebála, že se převrátím, praštím ho pádlem!
 
Naštěstí je pronásledování po vodě po nějaké době unavilo, a tak jsme dál mohli slavit narozeniny. To si někdy vyzkoušejte, je to vážně prima. Mořský neboli seakajak je opravdu stabilní a dobře ovladatelný. Je teda pravda, že jsem se chvíli snažila mít uvnitř nohy vytočený podle návodu, ale zjistila jsem, že
 
 
 kajak je kromě baletu nejspíš další disciplínou na kterou mám moc málo vytočené kyčle
 
 
Po velké svačině a ledové koupačce v Klecanech jsme vyrazili zpátky. Cesta proti proudu nebyla zlá, ale člověk už přeci jen pár kilometrů v pažích měl …
 
 
Rekreačním tempem jsme se vraceli ku Praze, kde je potřeba projet plavební komorou. To vám bylo veliký! Stojíte před ohromnou zdí, která se před vámi rozestoupí ( pokud ji někdo hodný na vaši telefonickou žádost otevře :-).
 
 
Vplouváme do chřtánu plavební komory v Podbabě, kterou kvůli nám celou vypustili.
 
 
Když se celá zase napustila zpět, mohli jsme pokračovat dál.
 
Modré nebe nad námi, čistička s hejny opeřenců po jedné ruce …
 
 
 
… a jaké bylo moje překvapení, že po ruce levé je chodník, po kterém tlačí mladá žena kočárek. No, tlačí…ona přímo kvačí! Jelikož už to máme jen relativně kousek, dáváme si do těla. Moje největší motivace byla předjet tedy alespoň ten kočárek. To už jsem ale nejspíš zapomněla, s jakou energií a razancí pádí matka uspávající řvoucí dítě. Makám, makám a pak už jsem jen ráda, že paní uhýbá na jinou cestu a nemusím s ní poměřovat síly :-). Nikdy neměř síly s vytočnou matkou kojence!
Dostatečná satisfakce je až náš cíl a hned za ním bufet.
 
 
Voda v nás ještě dlouho doznívala. Pár dní po našem výletě jsme dostali chuť na vodu ve filmu. Vyhrál to Robert Redford a jeho příběh „All is lost „. Volně přeloženo „Nikdy není nic ztraceno“ :-). Nejkrásnější tečka za naší plavbou.
Happy Birthday!
 
 

 

 

Sdílejte:

Napsat komentář