Jak se doprokrastinovat do soutěže
Před dvěma lety jsem si řekla, že bych měla pravidelněji cvičit samu sebe v umění pěveckém. Možná to znáte…jak si tak plánujete tu produktivitu, občas se stane, že se po dlouhých minutách od tohoto bohulibého rozhodnutí přistihnete scrolovat bezcílně na sociálních sítích. Dopadlo to tedy tak, že jsem se místo zahřívání hlasivek ocitla být přihlášená do mezinárodní italské pěvecké soutěže. Přeci jen pár kliknutí na facebooku bylo jednodušší, než dojít ke klavíru..:).
Sebevyřadila jsem se hned po prvním kole, protože v době druhého kola naživo jsme odjížděli na dovolenou. Moje naděje na mezinárodní úspěch zhasla. Ne však navždy…
Letos na mě ona reklama vyskočila znovu. A jelikož jsem asi zase chtěla začít víc trénovat, přihlásila jsem se do té samé soutěže v naději, že postoupím alespoň o to jedno kolo. Bylo to těsné, protože živému kolu před porotci v Praze konkurovala porada ZUŠ během přípravného týdne, a ten je pro učitele posvátný. Naštěstí se podařilo vše skloubit a já vyrazila do své první soutěže.
Přiběhla jsem z porady a odpadla na gauč. V hlavě se mi vařilo, co všechno bych mohla ještě před odjezdem stihnout, rozuměj – hlavně abych tu soutěž nestihla. Jakoupak sabotáž by mi tam tak mohl hodit, přemýšlel můj mozek tajně leč intenzivně. Než to dovymyslel, nastal ten moment “teď a nebo teda zůstaň doma”. Oznámila jsem tedy dceři, která mě slíbila učesat a namalovat, abych si připadala náležitě jako hvězda, že má na to 40 min sakumprásk. Zvládla to skvěle a naladila mě, že teď bych se mohla trochu začít snažit zase já.
Vzpomněla jsem si, jak se mě den před tím ptal kamarád “a proč že ses tam přihlásila?”. Taková otázka mě poněkud zaskočila. Zalovila jsem v paměti a slyším se říkat : “Abych se vystavila stresu při zpívání před lidma, který už nikdy neuvidím”. Ano, uznávám, je to motivace hodná imposter genia! Tak to už bych tam měla opravdu alespoň dojet.
Dojela jsem … do obrovské zóny průmyslových budov. Tam někde jsem tušila moji cílovou budovu. Na rozdíl od navigace, která byla poslušně naladěná na můj sabotážní mindset. Došla data. Po chvíli motání se jsem začala následovat podobně se motající a do mobilu hledící postavy, které do atmosféry areálu outfitem úplně nezapadaly.
Další překážka zdolána. Budova nalezena. Registrace objevena. Srdečný tep rapidně zrychlen.
Po cestě mě vyděsila myšlenka, co když si Italové najmou českou “krú” a v porotě zasedne, nedejbože, někdo z mých bývalých pedagogů nebo dokonce spolužáků, kolegů? Místo noční můry mě na registraci vítala milá paní v angličtině s tušeným italským přízvukem. Když jsem si v improvizované kavárně sedala mezi své soupeře, před očima mi projelo déjà vu ze všech těch talentových soutěží, kde se v zákulisí po křeslech a gaučích povalují soutěžící, jaké si jen dokážete představit. …Poučena svými dcerami nebudu raději popisovat detaily. Jak jsem se dozvěděla, mohla bych být v dnešní době označená za rasově, gendrově a jinak nekorektní osobu, jen kdybych popsala, co jsem viděla, i když proti nikomu nic nemám. Řeknu tedy jen, že sešlost to byla pestrá, zajímavá, ve všech věkových kategoriích, což mě celkem uklidnilo. Nejstarší jsem rozhodně nebyla. Naopak se ve mně vzedmula radost učitele, že tolik lidí má chuť zpívat a nejspíš na sobě i pracovat. A tak jsem tam tiše seděla. Snažila jsem se tvářit jakoby nic, že jsem tu vlastně téměř náhodou.
Když mě asi po hodině povolali před porotce, odzpívala jsem svoji píseň. Mám dojem, že mě slyšeli. Snad. Nevšimla jsem si, že bych dělala během výkonu tolik zajímavých věcí, aby museli celou dobu datlovat do klávesnice jako diví. Alespoň jsem tedy doufala, že jen nepostují na socky fotky s popiskem typu “já jako porotce v soutěži”, nebo nevyřizují maily hořáky..
Na chodbě v růžku jsem dostala zpětnou vazbu a odešla s ní do vedlejší místnosti nechat si udělat pár rozpačitých fotek, avšak blažených, že mám to vystavování se stresu za sebou. Když jsem vyšla znovu ven, byla jsem tak šťastná, že jsem se dokonce seznámila s další soutěžící a její kamarádkou. Říkala mi, jak je super, že příští rok už bude vědět, do čeho jde a líp se připraví. Tahle možnost mi, pravda, na mysl vůbec nepřišla. Ale kdo ví!
Vítězoslavně jsem nasedla do auta. Zavolala jsem domů, že to mám za sebou a připomněla jim, až mě příště napadne něco podobného, ať mi to zakážou. A vyrazila jsem domů. Po cestě jsem si koupila u McDonald’s horkou čokoládu s obrovskou čepicí šlehačky a v Lidlu toaletní papír, co doma došel. Odjíždějíc od Lidlu z parkoviště mi zavolalo podivné číslo. Hlas na druhé straně mě začal zoufale přesvědčovat, že jsem ještě nemluvila s porotcem o zpětné vazbě a musím se vrátit. Ubezpečila jsem hlas, že zpětná vazba proběhla sice s někým jiným, než bylo v protokolu, a mimo místnost k tomu určené, ale jen proto, že tam bylo plno. A že jsem moc spokojená s tím, že jsme si pokecali v růžku na chodbě.
Však bych tam bez dat a navigace zpátky ani netrefila!