Jak to všechno začalo

Často se mě někdo  ptá, co jím, když se vyhýbám cukru, pečivu, masu atd., a jestli vůbec jím. Musela jsem se sama zamyslet, jak to vlastně všechno začalo, protože klikatých cestiček jsem už prochodila dost. Možná je nejvyšší čas si je začít mapovat.
Už roky jsem se trápila velkými únavami, a když už začalo být podezřelé, že neodcházejí ani když už dávno nejsem těhotná, kojící ani v noci nespící a doktoři mě stále považovali za zdravou, začala jsem přemýšlet, nepomohla – li by jiná strava. Poprvé jsem si jako Alenka v říši divů připadala, když jsem odcházela od svojí doktorky zabývající se čínskou medicínou s listem hustě popsaným doporučenýma a zakázanýma potravinama. Po týdnu jsem se cítila skvěle. Velkou roli mělo posílení pitného režimu a to, že jsem po dlouhé době myslela  i na sebe, připravovala jsem si svačinky, vychutnávala. Ale určitě a zdaleka ne jen to.
Jenže zhruba za měsíc moje nasazení a schopnost myslet dostatečně na sebe ochabla vedle tří mlsných jazýčků a jednoho dospělého, stravujícího se běžně chlapsky. A tak jsem se v té době šinula z kontroly již s menším elánem ale stále odhodlaná. Po cestě na tramvaj jsem zahlídla restauraci „Secret of raw“ . Zatím jsem znala jen „raw“ formát, do kterého fotím fotky. Ale trochu jsem už něco zaslechla i o raw food. Samozřejmě jsem neodolala. Neskutečně ráda jím, nově jím, zkouším..
Trochu ve spěchu jsem se dívala kolem sebe. Naproti seděl pár. Podle jejich rozhovoru spolu museli být krátce a hodně zamilovaní, protože ona ho neustále přemlouvala, aby ochutnal. On jí neustále a rádoby klidně připomínal, že jí slíbil, že sem s ní půjde, ale nic si nedá!, načež jí v mobilu začal ukazovat stejky, které by si dal mnohem raději. Vzájemně se tak přetahovali úctyhodně dlouho, on dokonce, s patričně vyděšeným výrazem ve tváři, ochutnal jedno sousto, ale ustáli celou tu scénku dobře. U dalšího stolku seděla dívka s úplně jinou dynamikou. Takhle určitě vypadají ti raw strávníci, napadlo mě. Lněné šaty, zpomalené pohyby, pomalé žvýkání … tak pomalé až jsem měla chvílemi pocit, že místo jedení přejde na fotosyntézu.

A konečně jsem se dočkala jídla i já. Přinesla mi ho servírka (nebo jak se jim tu říká?) s jiskrou v oku, podala mi podrobný výklad k mému jídlu a celou dobu vypadala, že mě plně vnímá.  Už si nepamatuju, co jsem si dala, ale ten pocit byl neuvěřitelnej. Odložila jsem mobil, zírala, žvýkala a moje pohyby i myšlenky se dozajista zpomalily o 50%. To jídlo bylo prostě úžasný! Tak se mi otevřel úplně novej rozměr. Můžete dostat hranolky, sendvič, sýr, špagety a všechno je to úplně raw, syrový, čerstvý, vegan, mňam.
Ale to byl jen začátek cesty. Další a asi nejdůležitější mezník byl předvelikonoční půst s holkama z „jíme jinak“. Ale o tom zase příště.