Krajinou mého dětství a cesta zpět / Landscape of my childhood and way back home

 

Tam jsem přečetla každé léto nejvíc knih v křesle stále stejném, na stejném místě proti brance, před domem stále stejně rozpukaným, s omítkou, která na nás už desetiletí hrozí z výšky, že spadne. Tam svítilo nebe nejkrásnějšími hvězdami na světě, když jsem se potmě vracela z dřevěného záchoda, tam si se mnou povídaly. Jenom tam roste hrušeň, která dodnes plodí ty nejlepší hrušky na světě. Tam jsem získávala svůj první rozhled.

 

 

 

 

A tady jsem si letos prožila svoji letní depresi – cesta na dno a vzhůru. Nebylo lepší místo, kde tím projít. Poté co jsem vyplula na hladinu, byla jsem připravená na cestu zpět domů. A ne ledajakou cestu. Přestože po poslední jízdě na kole se všichni kolem mě modlí, abych už jezdila výlety jen do 100 km, dovolili mi doputovat z krajiny mého dětství domů „po svých“. Velkou podporou a ochráncem před babičkou, která by se mě bála pustit snad i do vedlejší vesnice, byl táta, velký fotbalista a zapálený cyklista.

 

 

 

 

 Je krásný den. Po cestě sice slibují nějaký ten déšť, ale na ten je zatím čas. Vyrážím a cesta směrem na Všetaty je moc hezká. Kromě papírku s průjezdovými místy jsem ještě ukořistila autoatlas a musím se přiznat, že můj orientační smysl mě nutil se do něj dívat víc než je pro cyklistu zdrávo. Chvíli mi taky trvalo, než mi došlo, že ty krátké vzdálenosti na mapě neznamenají, že můj cíl je, co by kamenem dohodil a párkrát kola protočil.

První milou zastávkou byl zámek Liblice. Při bližším ohledání jsem ale zjistila, že pokud si tady nechci objednat svatební rozjímání nebo firemní školicí akci, asi se dovnitř nepodívám… A tak frčím dál a před Kostelcem nad Labem hned za řekou poslušně sjíždím ze silnice, jak mi to kladl manžel na srdce. Cyklostezka se ale přede mnou schovává, a tak kodrcám po hrbolaté cestičce podél Labe. Po pár stech metrech mám pocit, že naklepaná jsem už dost a zasloužím si bolestné.

 

 

 

 

Když jsem vyrazila znovu na cestu, asi po 20ti metrech jsem se napojila na hledanou cyklostezku, která vedla podél Labe až do Brandejsa. Určitě doporučuju. Dokonce jsem poprvé použila svůj zbrusu nový zvonek (a k smrti tak vyděsila jednu inlinistku). Tak nevím, kdy budu mít k takovému počinu zase odvahu…

V Brandýse mi to nedalo a prohlídla jsem si alespoň zvenku zámek a moc hezkou zámeckou zahradu, kde mě přivítaly dvě kozy a nádherný husy. Co čert nechtěl, zrovna když jsem míjela na mě se usmívající zahrádku italské restaurace, začalo pršet a jak hlásil mé rychlé spojce na telefonu radar, mělo to vydržet aspoň hodinu. Co se dalo dělat! Nechala jsem se uvěznit v restauraci a vzpomínala jsem na všechny blízké, kterým udělám nesmírnou radost, když si dám teplý oběd. Poté co jsem si objednala naprosto „gluten and lactose full až k prasknutí“ jídlo, kochala jsem se dál jídelním lístkem a představovala jsem si, co všechno budu muset podstoupit, pokud déšť neustoupí … třeba celé odpoledne! … No, ustoupil. Ale jelikož čas už tou dobou naopak postoupil, byla jsem ráda, že můžu jet. Vzala jsem to kolem kostela, kde jsem asi dost podezřele fotila nástěnku …

 

 

 

Jakoby to tu chystali pro mě :-). V tuhle chvíli jsem mohla naplno prožít vděčnost za tenhle den, kdy jsem mohla putovat a mít čas se sebou a s Bohem. Fakt jsme si to užili!

 

Dalším milou zastávkou byl hřbitov u kostela v obci Zápy. Kvůli němu stálo zato i zabrzdit uprostřed sjezdu.

 

 

 

 

 Dál mě čekala zajímavá oblast už blízko Prahy, kolem Úval, kde jsem si vyhlídla navštívit různé zámečky, synagogy a zříceninky. Nic z toho jsem ale neviděla, protože jsem úspěšně jezdila sem a tam přesně mimo hledaná místa. Byly tu samé Klánovice, Královice, KOloděje a KOlovraty, až mi z toho šla hlava KOlem a nepomohl ani autoatlas. Když jsem překročila bludný kruh a magickou hranici D1, spojila jsem se s domácím táborem. Zrovna nakupovali a ptali se, co budu chtít k večeři. Objednala jsem si rýžový nudle se zeleninou. Když se prý manžel zeptal dětí, co by chtěly, oči se jim rozzářily „Tati, kup nějaký maso, když máma není doma!“. Tuhle větu si dodnes nedokážu vysvětlit. Nicméně platí, že na dlouhé náročné cestě se člověk o sobě vždycky hodně zajímavýho dozví. Kdyby jen dětičky věděly, s jakou rychlostí jsem sesedala z kola v obci Kocanda, kde na plotě jedné zahrady visel plakát „Burgry jako kráva“!

Posilněná jsem dojela do Dolních Břežan, kde je neuvěřitelně dlouhej parádní (s)kopec. Záleží teda, kterým směrem jedete. Pán jedoucí proti mě na kole se potil o poznání víc než já!. Jedete, jedete, jedete … a pořád ještě jedete. Mezi stromy zapadalo slunce a já věděla, že jedu domů.

 

 

Zbytek cesty byl unikátní v tom, že už jsem nemusela použít mapu, protože jsem cestu konečně znala. V Černošicích jsem na cyklostezce potkala kamarádku z Prahy, která si mě všimla první a zastavila mě slovy „Taky si čistíš hlavu?“

„Taky, taky!“

 

 

Takhle se chystají ke spánku hřebeny nad Karlíkem. A mě to čeká už za malou chvíli!

 

 

Zfalšovaný profil cesty, abych o moc nepřetáhla povolený limit. Nicméně moje bloudění po Říčansku by stejně mapy.cz nepochopily.