Li – tchi a dvanáct vietnamců

Když jsem si před časem půjčila v knihovně knihu receptů restaurace Sasazu, nadchl mě recept na mangovo-papájový salát. Před vrácením knihy, jsem si ho ofotila a jala se shánět papáju. Pokaždé když jsem se vyskytla v Praze, chodila jsem jako Maruška od obchodu k obchodu a ptala se po exotickém ovoci. Prošla jsem něco ke dvanácti vietnamských obchůdků s potravinami. Velice zajímavým sociologickým úkazem bylo, že zatímco odpověď na otázku „Máte papáju?“ většiny vinohradských obchodníků byla „Anóó, zítláá“, na Žizkově zněla „Nevím“ nebo „Neznám“. Skoro jsem chtěla ze zvědavosti pokračovat ve svojí statistice i poté, co jsem hledání vzdala. Před jedním obchodem jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak taková papája vypadá, tak jsem začala žhavit mobil. Ozbrojená novou informací jsem doufala, že zvýším své šance na úspěch, kdyby snad prodavač odpověděl záporně jen proto, že stejně jako já neví, jak vypadá, ačkoliv ji tam má. Ale bezvýsledně. Zakázala jsem si na to ovoce od „p“ myslet ….

… Stalo se to úplně nečekaně chvíli před Vánocema. Pospíchala jsem na Andělu do metra a najednou se zastavil čas… Scéna jako z filmu. Zatímco spodek těla šel dál k metru, oči se nekmpromisně zabodly do výkladní skříně. Stála jsem tam mlsně za výlohou jako dítě před hračkářstvím. Obchod plný krásného ovoce vyskládaného v dřevěných bedýnkách. Vešla jsem dovnitř jako do nějakého indického chrámu plodnosti, skoro jsem se bála dýchat, natož na něco sáhnout. A v tom jsem našla svoji první papáju!
Hrdě jsem ji donesla domů, kde jsem zjistila, že nemůžu najít ten ofocený recept. Ach!!! Dala jsem ji do ledničky s vírou, že ho brzy někde vyhrabu. Míjely dny, ba i týdny. Opravdu vydržela v lednici 2 nebo 3 týdny, až jsem ten recept nakonec našla … na internetu. 
Pustila jsem se do práce a musím říct, že to stálo za celou tu kostrbatou cestu. První sousto se nedá popsat slovy, to se musí zažít. Prostě … poprvé.
Loučím se s vámi odkazem na recept . Vzpomeňte si na mě, až ho budete jíst :-).
Sdílejte:

Napsat komentář