Loučení s létem po maďarsku
Kdo mě zná, ví, jak pro mě, coby dubňátko, bývá zima psychicky náročná. Moje rodina už se mnou vyzkoušela různé terapie. Nejslibnější se zdál být měsíc uprostřed zimy v Indonésii, ale návrat byl ještě horší než celá zima v Čechách. Letos jsme zvolili opačnou taktiku. Rozhodli jsme se vyrazit do termálních lázní na prodloužený víkend rozloučit se důstojně s podzimem a zimu přivítat s úsměvem v županu.
Každá cesta je úžasná a zajímavá v tom, co s vámi udělá, jaké myšlenky, vzpomínky a nápady s sebou přinese. Stejně tak i tahle zdánlivě nudná dovolená.
Přesto, že mám maďarské kořeny, byla to naše první cesta do vnitrozemí Maďarska poblíž Balatonu.
Co se týká balení, v tom jsem opět žádné pokroky neudělala. Přesto, že si všichni připravili svoje hromádky a na mě bylo to finálně dobalit, nachystat svačinky, dojet natankovat a do myčky, zakonzervovat dům…ty dvě hodiny, co jsem na to měla, byly vražedný. Pak už jsem měla za úkol „jen“ postupně posbírat 3 děti a manžela v různých školách s třešničkou na dortu ve formě hledání se v OC Chodov, nejstrašidelnější budově, jakou jsem kdy navštívila. Zaparkovat bylo to nejsnazší. Pak už jsem jen půl hodiny bloudila a hledala lékárnu a … safra – ten Kinedryl!! – s dítětem, které se vyzvracelo do prvního odpadkového koše u vchodu, telefonovala na jedné lince s manželem v prvním patře a babičkou v přízemí, která přivedla další dítě ze školní akce, a za nic na světě jsme se nemohli v tom bludišti najít.
Nedivím se, že je tam pořád tak plno. Člověk tam vleze, a pak celý víkend hledá východ! Měla jsem pocit, že za čtyři dny takový únik energie ani nedočerpám. Děti si ale v bazénech brzy našly svůj systém zábavy i hlídání se navzájem a my dospěláci si i tu a tam vychutnali sauny a odpočívárny.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě v Maďarsku budeme tolik vzpomínat na Pennsylvanii. Nejen, že jsem s sebou konečně vytáhla knížku o životě Amishů, kterou jsem si tam na jaře koupila, ale celá krajina kolem po cestě na výlet k Balatonu nám ji připomínala na střídačku s Moravou. V hlavě se mi znovu odehrávaly zážitky z léta z English campu a příběhy přátel z týmu z Pennsylvanie. A už proto by každý vykreslil svoji cestu do Maďarska úplně jinak. Všude, kam jdete, do každé situace, nesete svůj příběh, svoje zkušenosti a emoce.
Sárinčiným největším objevem bylo, že Maďarsko je nejspíš velmocí volně a nekontrolovaně rostoucího jmelí. Bylo všude. Po cestě jsme museli sledovat, jestli někde nevisí větev dostatečně nízko nad zemí, abysme ji mohli ukořistit.
Nakonec to byl tatínek, kdo ji za jízdy zahlídl a běžel holčičce splnit pomyšlení. Taková radost v očích se často nevidí. Jak málo stačí :).
Čemu jsme teda přišli na chuť my, dospělí, bylo, pro nás tak typické – jídlo. I když jsme se první den ostýchali u večeře ochutnat studenou ovocnou polívku, jako správní gurmáni jsme se k ní hrnuli hned další den. Přece neodjedeme aniž bysme to zkusili! Někde hluboko v mysli jsem měla zasunutou vzpomínku s vykřičníkem na vyprávění mých rodičů, jak u našich maďarských příbuzných kdysi dávno můj táta málem položil život. Ta vzpomínka nebyla moc jasná, ale obsahovala slova : postříkaná zelenina z pole – višňová polívka – úplná dehydratace – záchranka … Stačila ale první miska a vzpomínka byla ta tam. Bylo to něco neskutečně občerstvujícího na závěr večeře.
A stejně jako na každém místě, kde zrovna jsme, ochutnáváme rádi i místní hudbu. I když mi maďarština přijde trochu legrační, překvapilo mě, že v písničkách v rádiu zní dobře. Největší objev byl ale Pápai Joci.