Narozeninové nokturno

Letos jsem neměla vůbec chuť svoje narozeniny slavit. Jedinou možnou příčinou se mi zdá být asi šedesátiletý slovenský občan tmavé pleti, kterého jsem potkala před necelými dvěma měsíci prodávat časopis Nový prostor. Vy, kdo jste četli moje předešlé blogy, si už možná vzpomínáte na moji slabost pro prodavače Nového prostoru. Tentokrát na žádné líbání nedošlo (jako tenkrát …), ale jeho příběh mě natolik pohltil, že jsem nedokázala odejít s vědomím, že by to možná mohla být i pravda. Byl to ten stav, kdy vaše levá ruka neví, co dělá pravá, protože mozek je příliš zaneprázdněný přemýšlením, co udělat. A zatímco levá ruka si ťuká na čelo a mává odmítavě na odchodnou, pravá ruka vytahuje z peněženky kartu a strká ji do bankomatu v naději, že dnes je možná TEN den zázraků. Jsem přesvědčená, že do konce svého života už všem lidem žebrajícím na ulici tolik peněz dohromady nedám, ale tenhle den byl jiný… Jiný vtom, jak velký krok do neznáma to byl, s vědomím, že se nikdy nedozvím rozhřešení a můžu se jen modlit do dálky, jiný v tom, že jsem se rozhodla, že ať jsem si naplánovala koupit k blížícím se narozeninám cokoliv, tohle už byl můj dárek.
 Narozeniny se blížily, ale chuť je s někým mimo rodinu sdílet nebyla. Manželovi jsem oznámila, že nechci žádné dárky, ani nebudu dělat oslavu, jen slavnostní večeři spolu doma, tak jak si to všichni moji miláčkové přejí, když přijde jejich den D. Takové rozhodnutí mi vydrželo do chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že všechny děti odjíždějí na celovíkendovou výpravu a manžel na třídní sraz 200 km daleko. Jako správný introvert, zkoušený 10 ti hodinovým testem pozornosti 7dní v týdnu, miluju ticho, klid a samotu, ale ne za každou cenu. Vydala jsem tedy dovětek k mému původnímu rozhodnutí a manželovi jemně nastínila jeho! vlastní myšlenku, že totiž oslavu s přáteli nechci … leda by ji zorganizoval on :-).
A tak se přiblížily moje slavné, bez euforie vyhlížené narozeniny, které měly zůstat bez dárku a slavení. První zádrhel nastal den před nima, kdy mi byla domů naprosto neočekávaně doručena sušička na prádlo před zraky dvanácti dětí, kterým jsem se snažila během ekologického projektu 3 dny vštěpovat chytré zásady pro záchranu planety.
Sváteční náladu na začátku pátečního dne dodaly dnu D dvě telefonická přání mezi devátou a jedenáctou hodinou, všechno další bylo v mlze, den byl rozběhaný, zmeškané hovory jsem vytáčela zpět ve volných minutách, sms četla večer najednou a kochala se jejich texty až večer, po cestě domů z Prahy. O to silnější bylo odhodlání užít si alespoň svůj narozeninový večer. Když jsem dorazila do prázdného domu, plného špinavého nádobí a nepořádku po třídenním projektu, s naprostým klidem a odhodlaností jsem se kuchyni a všem hromadám hrozícím sesuvem vyhnula a šla si pustit film.
 Další den byl ten oslavovací, který jsem rozhodně neplánovala já…přátelé, dobré jídlo a tanec, který se málem nekonal. Ale o tom až za chvíli. Nejprve bylo potřeba prokousat se tou horou nádobí a vyzkoušet sušení prádla v sušičce, o kterém bych za nic na světě neřekla nikomu z účastníků ekoprojektu, jak bylo super:-). Když se manžel vrátil, převlékla jsem se za bezstarostnou a odpočatou oslavenkyni, která jde na tajnou oslavu (a hrozně se těší!). Vedl mě orosenou Prahou, která byla tak krásná, jako by oslavovala narozeniny se mnou. Brzy se přidali i další kamarádi, spolu s dalším oslavencem. Pokochali jsme se Karlovým mostem, legračními Japonci se selfie tyčemi a nakonec výbornou večeří v indické restauraci.
 Takto posilněni jsme se odhodlaně odebrali směr Lucerna music bar na diskotéku, která je poslední roky nedílnou součástí našich společných narozeninových oslav s heslem „dokud tančíme, žijem“. Když nás ale u pokladen dostihl zájezd buranů z maloměsta, kteří se do vchodu netrefili málem už teď při příchodu a podchodem se nesla ozvěna jejich hromohlasů, usoudili jsme, že najdem po cestě k autu na Smícháč něco jiného nebo rozpoutáme party u kamarádů doma, kde jsme spali. V záloze byla i varianta, že jít spát brzy po půlnoci není ostuda a dokazovat si, že žijem, můžeme i za půl roku při dalších možných narozeninách.
 Vzdálenost mezi námi a autem se už nebezpečně zkracovala, když tu jsme z nedalekého botelu uslyšeli hudbu. Na ceduli před vchodem stálo „Opening season party – zdarma“. Bylo to jak sen. Vystoupali jsme na horní částečně odkrytou palubu, kde nás, s úsměvem od ucha k uchu, vítala blonďatá manekýna. Nedala ani sebemenší prostor k pochybnostem, že by nebylo skvělé, že tu jsme právě my a dva z nás slaví narozeniny. Při drinku na baru jsme si potykali a už nás táhla na zadní palubu na taneční parket, odkud byl luxusní pohled přímo na osvětlený Vyšehrad a spousty labutí pokrývajících hladinu jako ve slavné scéně z  filmu Notebook (to akorát nebyly labutě ;-). DJ dostal ihned pobídku zahrát nám k narozeninám Abbu, která skutečně asi po dvaceti minutách zazněla. Zprvu jsme tančili v rozpačitém kolečku s milou slečnou a několika jejími přáteli, které nám postupně představila a my přemýšleli, v jakém filmu jsme ty týpky viděli hrát mafiány.

V duchu jsme si představovali, jak se ráno probereme a s hlavou jako střep budeme zjišťovat, které orgány v těle nám chybí. Hned jak jsme ale zůstali v intimitě naší čtyřky, rozjeli jsme to na plný pecky a ovládli parket až do chvíle, kdy začal opilý DJ zpomalovat tempo písní, ke kterým se dala použít pouze choreografie klipu Thriller od Michaela Jacksona. Nezbylo než jet zakončit party „domů“ a sladce odpadnout. Každá sranda jednou končí.
I když dovršení narozeninových překvapení mě čekalo ještě v neděli. Nejenže mi několik lidí pochválilo, co mám na sobě a já s vděčností zjistila, že víc než polovina z toho jsou dárky od lidí, kteří mě mají rádi, ale ještě jsem své hlasivky uprosila odzpívat dlouho chystaný večer chval a modliteb v našem „kostele“, kde Bůh jednal naprosto nečekaným a krásným způsobem a dal mi ten nejvzácnější dárek. Dárek jeho přítomnosti! Dárek plakat radostí, stát v objetí, žasnout, děkovat a chuť napsat po tak dlouhý době nový blog.
Děkuju vám všem za krásné narozeniny!