(Ne)trpělivá

Jako malá a poslušná holčička jsem vykazovala velkou dávku trpělivosti vůči všem autoritám kolem  sebe. Když se pak role trochu promíchaly a Bůh mi svěřil do péče děti, kterým mám být průvodcem, zjistila jsem, že s tou trpělivostí je to ještě o něco náročnější něž v dětství. Nejedna tichá dívenka už během mateřství objevila ve svém nitru lítou saň :). A tak by se mohlo zdát, že když člověk projde školou trpělivosti vůči svým rodičům a učitelům a pocítí na vlastní kůži to pnutí při výchově vlastních dětí, má vyhráno a zaslouží doživotní metál. Tak nějak mi to přišlo až do nedávna, než se mi postavil do cesty soupeř tvrdšího kalibru. Nedá se s ním moc manipulovat, bývá trochu nevyzpytatelný a značně tvrdohlavý, servítky si nebere…Těžko posuzovat, jak to máte vy, vůči komu je vám potřeba největší trpělivosti? S překvapením jsem zjistila, že mým největším soupeřem je jedno velké JÁ.

JÁ – netrpělivá – že něco hledám, a ono se to někde loudá v nedohlednu a odpovědi na sebe nechávají čekat

JÁ – netrpělivá – že nejsem, kým bych chtěla být…měla být?

JÁ – netrpělivá – že neumím zpomalit, spočinout a tiše zacílit

JÁ – netrpělivá – že jsem netrpělivá (a protivná) …

Kde se to jen všechno bere?

Za moje dnešní prozření může písnička. Moje písnička. Zatím tedy ještě není moje, visí zašprajclá mezi nebem a zemí a ne a ne přistát…

Nedávno jsem totiž potkala kamaráda a on mi říká, že složil písničku, svoji první. Chtěla prostě ven. No a já na to, že mám v sobě taky plno písniček, ale ven se jim nechce, protože neví kudy. Když jsem o tom mluvila s dalším muzikantem, řekl mi „Dovol si to a nech ji k sobě přijít“. Tak, když to říká, zkusím to, ne? Začal vznikat text, melodie proplétající se akordy a příběh, který se mi zhmotňoval před očima. Druhý den jsem se vzbudila jak s kocovinou. Co teď s tím dál? Písnička-nepísnička, učesaná-neučesaná, niterná-zatím nepředatelná.

Na to se mi od obou dostalo odpovědi, že to chce trpělivost. Nech to ustát! Odlož ji a vrať se k ní za čas, ono to přijde…

Ale já nechci čekat! Písnička si pomalu začíná žít svým životem a tiše se mi mezi řádky směje!!! Mám chuť slova, akordy i moje rádce … přetrhnout.

Na jednu stranu mě vztekající se a kopající dítě ve mně děsí, ale trochu se mi chce i smát, otevřít náruč a říct mu „Dovol si to!“.

Dovol si vztek, netrpělivost a bezradnost, ale i čas, vyčkávání a přijetí toho, jak to je.

A je to tak. Z tolika příběhů o netrpělivosti cítím, že se necháme až příliš snadno svázat srovnáváním se s druhými, očekáváním naším i očekáváním očekávání těch okolo. Kdo je ale to měřítko? Kdo určí, jestli jsou naše dosažené tituly respekt budící, váha a postava atraktivní, míra občanské angažovanosti dostačující?!? Nedokážeme vedle sebe jen tak být, doplňovat se, dotýkat se a přijímat výjimečnosti druhých jako dar.

Mám pocit, že na dnešní hudební zkoušce jsem se toho mohla aspoň trošku dotknout. Do stálých aranží vstoupil nový nástroj, zvuk, energie, nová duše. Byli jsme tři a na chvíli jsme si dovolili jen tak vedle sebe a spolu být, propojit naše hlasy a čekat co přijde, aniž bysme od sebe něco očekávali, aniž bysme spěchali a byli netrpěliví.

A to jen proto, že jsme si to…dovolili!?!

Dodatek pod čarou: Je známo, že se každý zajímavý poznatek nebo příjemný prožitek umocní a uloží do podvědomí tím hlouběji, je-li dostatečně silný. Takže ani katarze, kterou procházím právě teď při dopisování blogu, jen jednu noc daleko od oné úžasné zkoušky s kapelou, při dokončování mého přemýšlení, není náhoda… Když nás ráno vysadil manžel s dcerou u vlaku, zjistily jsme, že si zapomněla kostýmy…na svoji baletní soutěž!!! Auto už ale bylo pryč, mobil si od té doby nezapnul a hodiny běží. Moje jediná naděje je, že se snad někdo doma vzbudí alespoň kvůli taneční zkoušce druhé dcery a kostýmy se do Prahy dostanou ještě včas… Škola trpělivost jak sviňa, pro mě nejspíš potřebná. Ale zase je to jen o očekávání…Kdo určuje, že je potřeba ten který tanec odtančit zrovna v baleríně a ne v teplákách … ? 🙂