Nová cesta – DEN 11

Fisterra – Cee – Santiago  ( 12km + bus)
kliknutím na nadpis sputíte video

Můj poslední celý den ve Španělsku, poslední etapa a poslední kilometry s batohem na zádech…
Město po včerejším karnevalu spí, ale v hostelu už se to v jídelně kolem 7.hod hemží. Počasí slibuje krásný den. Autobus chytám až v pět hodin odpoledne v městečku Cee, ale s Marcosem tam máme sraz na oběd už kolem 12.hod, tak zas tak loudat se taky nemůžu. Když jsme plánovali s Chrisem a Clarou, v kolik bych měla vyrazit, Chris mě upozorňoval, abych si dala pozor, až půjdu ráno přes pláž. Mohla by mě uchvátit a nepustit dlouhé a dlouhé hodiny jako včera… Byl to pravda těžký úkol :).

Ještě jsem si naposledy pohrála s nahráváním videí, ale zvládla jsem to myslím v rozumné normě.

Cesta ubíhala příjemně, když to šlo, šla jsem bosá. Těšila jsem se na oběd a měla jsem radost, že po rozloučení s Clarou a Chrisem mám ještě jednu šanci vidět Marcose. Jaké bylo moje překvapení, když se na cestě proti mně objevil Mutsuhiko, který si to rázoval do Fisterry.

Camino nás všechny stále svádělo dohromady, byl to ulevující pocit, že naše loučení se nedá nikdy prohlásit za definitivní :).
Do cíle jsem dorazila celkem brzy. Když jsem uviděla autobusovou zastávku poblíž přístavu, rozhodla jsem se odtud nehnout, aby mi autobus odpoledne neproklouzl.

Rochnila jsem se v přístavu na pláži za odlivu, brouzdala vodou a pozorovala pána, který si přišel nadloubat škeble zahrabané v písku. Málem chudák dostal infarkt, když jsem k němu přišla, abych se podívala, co to sbírá. I když jsem ho zdravila třikrát, zaregistroval mě až těsně u něj. Ve vodě se proháněly ryby a ve chvíli, kdy mi jedna větší (měla jsem podezření, že to byl přinejmenším rejnok) vrazila do nohy, málem jsem utopila mobil. Pořád ještě mi zbývalo trochu dat. Poslala jsem Marcosovi zprávu, že jsem v přístavu u zastávky. Podle informací jsem totiž měla zprávu, že v této oblasti je jedna autobusová zastávka. Jaké bylo moje překvapení, když mi napsal, že je na místě a čeká u městského trhu… Byl opravdu v Cee. Já ale v sousedním Corcubionu… Dala jsem si 1,5km rychlochůze a došla do Cee, kde byly ulice plné stánků a trhovců. Teď teprve nastala ta správná sranda. Lidí tu bylo asi milión, Marcos v tu chvíli nereagoval, protože neměl připojení a já nevěděla, kde ho najdu. Chodila jsem sem a tam dokolečka a připadala si jako ve filmu…tolik časových a vzdálenostních proměnných se od rozloučení v Santiagu poskládalo ve prospěch dnešního oběda, a nakonec se nenajdeme na tomhle tržišti… :). Byl by to jistě zajímavý absurd v mém vyprávění, nicméně spojení se po nějaké době obnovilo a našli jsme se. Hodila jsem si krosnu k němu do hostelu, který byl moc hezký a prostorný, dokonce se zdálo, že i spodní patro paland bylo velkoryse tak vysoko, že se tu dalo sednout rovně. Městečko vypadalo moc příjemně a živě. Aby mi Marcos ukázal, jak si žijí Španělé, zašli jsme nejdřív na aperitiv. Restaurační zahrádky byli plné lidí, kteří si jen tak zašli posedět a ke každému pití si mohli vybrat nějaký salát nebo malý předkrm. Uklidnilo mě, že včerejší „večeři“ u majáku jsem nedostala jen proto, že se mě číšníkům zželelo, když jsem tam přišla bosá, ale že je to jeden z příjemných španělských zvyků, díky kterým jsem začala brát tuhle zemi na milost. Kdo ví, jak ráda jím, umí si představit, jak jsem si užila oběd, kde jsme si dali chobotničky, salát a nějakou španělskou specialitu, jejíž jméno jsem zapomněla.

Po všech dnech suchého chleba a nechuti k jídlu, které nejraději sdílím, jsem byla v sedmém nebi. Dobré jídlo, dobrá společnost. Škoda jen, že žaludek se mi za těch pár dní tolik scvrknul … :(.
Když jsme se odkulili k autobusu, nastalo další loučení a dvouhodinová cesta do Santiaga. Došla jsem přes celé město do hostelu, kde jsem před pár dny potkala na recepci španělskou slečnu studující češtinu. Možností ubytování je tu opravdu hodně. Stojí už sice kolem 17 euro, ale většinou je k dispozici zahrada i uprostřed města, což je víc než příjemné.
Jen co jsem se oklepala po cestě, vyrazila jsem do města. I tenhle večer se řinuly slzy po tvářích i z nebe. Byl to jeden z nejosamělejších večerů, jaké jsem kdy zažila. Chvíli jsem se během největšího deště rozptýlila ve velkém stanu na náměstí, kde hrála muzika. Zabalili to ale dost brzy. Šla jsem hledat do malebných uliček v centru nějaký hudební klub, kde bych strávila noc a oslavila svoji pouť. Nikde nebylo, kromě mnoha restaurací, nic. Na chvilku mi vykouzlit úsměv na rtech manželský pár z Floridy, který jsem během cesty letmo potkala už potřetí. Dál jsem pak chodila zmoklým městem, až jsem pochopila, že pouť opravdu skončila a je čas jít spát a připravit se na cestu domů. Na dobrou noc jsem asi 15min poslouchala chlapce hrajícího v podloubí na kovový buben. Jmenoval se hang…ten buben … a jeho měkké tóny a jemně se sypající melodie byly jako záplata na moji náladu. Teď s odstupem času jsem ráda, že jsem musela já, která každou chvíli touží být sama, čelit takovému pocitu samoty. Vrátila jsem se do hostelu a dokonce i přes četné chrápání jsem na vrcholu své palandy brzy usnula…

_________________________________________________________________________________