Nusa Dua – postrach dobrodruhů

Jako místo k prozkoumání jsme si na posledních šest dní vybrali Nusa Dua, nejjižnější část Bali. Částí obyvatel naší planety je vyhledávaná pro pohádkové resorty u pláží s bílým pískem a cestovateli, kteří se snaží každou zemi svého zkoumání poznat co nejlépe, je označovaná za nudnou a předraženou část Bali vytrženou z kontextu. Pravdou je, že ubytování v této oblasti vás může na týden s pětičlennou rodinou přijít na 10 tisíc, ale jde to i za 600 tisíc :).

Každopádně i tohle místo jsme si u(pro)žili po svém. Jelikož to byly poslední dny naší dovolené, zážitků a cestování jsme byli nabažení, chtěli jsme mít co největší pohodu, dohnat ještě nějaké to učení a užít si i trochu toho válení na pláži.

Ubytovali jsme se ve vile na kopci, kde lišky dávají dobrou noc…v tomto případě tedy spíš psi, protože paní domácí je zachránkyní všech utlačovaných psů na Bali. Před stále stejným typem snídaní (palačinky nebo toust s vajíčky), který lze na Bali k ubytování dostat, nás zachránila místní kuchařka a její „best palačinky ever“. S domácíma jsem mohla alespoň trošku oprášit francouzštinu a na vlastní oči a uši pocítit, co dokáže vyprodukovat propojení balijské a francouzské kultury, ležérnosti, smyslu pro design a prostor při budování vila domků pro sebe a turisty. 

Jedním z hlavních bodů programu našich dnů tady bylo dovádění ve společném bazénu, kde jsme pilovali techniku dlení u dna, pitvoření se, kochání se dokonalým  propojením slunce a vody a proháněním bráchova GoPro.

Naposledy jsme si taky pořádně užili ježdění na skútrech, které je tu moc příjemné. Provoz je tak akorát, takže jsem konečně vyhrála i nad strachem jezdit za tmy.

A tak se naše dny přelévaly, možná nudně, z bazénu na motorku, z pláže na pláž, které opravdu nejsou žádným cestovatelským trhákem – téměř žádný podvodní život (ale ani plastový odpad) , místy vodní tráva, občas vlnky…ale pár dní se to snad vydržet dá, ne :)?

„Domorodá“ část Nusa Dua vám dá naprosto zapomenout, že se tu někde tyčí resorty Hiltonu a podobných. Jsou tu ulice plné místních lidí, krámků, warung střídá warung, vy se tu proháníte na skútru jako jeden z nich, celá rodina se najíte za 100kč a už je vám jedno, jak dlouho tam to jídlo leželo na slunci, nebo co asi prodavač dělal před tím, než vám rukou nandal jídlo.

Zlatým hřebem a vyvrcholením pro mě byla nedělní bohoslužba v protestantském kostele, kde nás přivítali moc hezky a já měla pocit, že jsem přišla Domů.

Místo přijímání chleba a vína jsme každý dostal voňavý květ frangipani, který jsem si tu zamilovala. Ta vůně se nikdy neočuchá! Když jsme na Bali přijeli, našli jsme jeden prázdný katolický kotel, kde nebylo ani napsáno, jestli a kdy nějakou bohoslužbu mají, tak jsme se dál moc hledat nepokoušeli v představě, že jsou tu stejně všude jen hinduisti. Ve finále mě překvapilo, kolik je tu na jihu křesťanských sborů a nejvtipnější bylo, že kostel, do kterého jsme přijeli, byl na návrší, kde vedle sebe měli kostel katolíci, muslimové, budhisti, prostestanti a hindu. Pozemek koupila vláda a vystavěla chrámy vedle sebe jako výraz a podporu vzájemné tolerance.

Do hinduismu jsme neměli moc možnost proniknout. Jen co jsme pochytili z pár rozhovorů a pozorování žen při každodenních obětech, které jsou obětované hodným a zlým duchům. Hodným na oltář, zlým na zem a to kamkoliv. Najdete je před obchodem, přejíždíte je skútrem uprostřed křižovatky…Navíc balijský hinduismus je rozdílný od indického. Trošku jsme mohli k jejich rituálům přičuchnout při návštěvě chrámu Uluwatu a představení tance Kečak a ohňového tance.

Bylo hodně působivé nejen proto, že místo hudebního doprovodu příběh Rámy a Síti podkreslovaly jen hlasy několika desítek polonahých mužů, ale možná trochu i proto, že při ohňovém tanci málem vzplála i naše část první řady.

Nevím, jestli je to právě a jedině hinduismus, co dělá obyvatele Bali tak jedinečné, ale bude mi chybět jejich skromnost a bezelstnost, úsměv a bezstarostnost, ochota vždy pomoct a potěšit. Poslední den jsme na pláži sehnali nedostatkové zboží, poštovní známky. S pohledy jsem slavnostně došla na poštu. Mladík v prosklené místnosti, poště, se divil, co tam jdu dělat a chtěl mě poslat pryč, když viděl, že nesu poštu k odeslání. Ukázala jsem mu na nich známky. Užasl, usmál se od ucha k uchu a nevěřícně se mě ptal, kde jsem je vzala, jako by to měly být poslední kousky na ostrově. Prozradila jsem mu tajemství, kde je sehnat. Vzal ode mně pohledy a na oplátky mě poprosil o telefonní číslo, aby mi mohl zavolat. Nevím, jestli ho uchvátila moje inteligence a schopnost sehnat si známky na pohledy nebo moje krása s vesmírnou skútrhelmou na hlavě, ale celá ta situace byla tak absurdní a milá. Střípek v mozaice toho, jací jsou…

Bali je krásná a pestrá země, turismem hodně proměňovaná. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Turismus dává lidem práci a přináší do země peníze, zároveň stojí země uprostřed velkého ekologického zmatku. Místní tak čelí tunám odpadků, které tu dříve nebyly a moderní vlna odpadu zdá se končí stejně jako banánový list, do kterého si balili dřív jídlo, pohozená někde stranou, občas stoupající v hustém dýmu k nebi. Nová generace mladých Balijců už je jiná, moderní, s touhou po novém mobilu a zábavě. Uvidíme, jestli dokáže i přesto Bali zůstat opravdové a své i v budoucnu…