Polib si svého bezdomovce

Byl běžný rozběhaný den.  Děti měly svoji pravidelnou aktivitu, a tak měla dvě hodiny na zařízení pár nezbytností. Vybíhala z metra. Očima skenovala cedule, kudy nejlíp z metra ven, aby byla v obchodě dřív, než jí zavřou. Do cesty se jí připletl prodejce Nového prostoru. Její nažhavená mozková centrála rychle zpracovávala data… Nový prostor … ten projekt se ti líbí … dlouho sis jejich časopis nekoupila … zase další odpad … určitě ho pak vytřídím … jaký je asi jeho příběh … toho prodejce myslím … uf … no tak …
„Dobrý den,“ vyštěkla věcně, „já bych si jeden vzala.“
„Dobrý den, vy byste ho chtěla? Jé, to jsem rád.“
„Nemám drobné, můžete vracet? Kolik už vlastně stojí?“ tušila problémy, máchala stokorunou a představovala si, jak běhá po vestibulu a kupuje si stopadesáté zvýkačky, jen aby získala drobné a ten obchod, kam se potřebuje dostat jí mezitím …
„Vracet můžu,“ hlásil vítězoslavně, když vylovil z kapsy dvě zlaté mince, „ale … mám jen čtyřicet korun a stojí to padesát…“
„To nevadí, “ odpověděla už trošku zjihle.
„A ještě se mi tady trochu potrhala obálka. Nevadí vám to?“
Teprve teď si všimla jeho těžkopádné mimiky v některých částech obličeje a rány na krku po těžkém lékařském zákroku.
„Moc vám děkuju. To vám ale budu muset dát navrch ještě hubičku!“ navrhl vylepšení, aby to byl opravdu „fair trade.“
Konečně se uvolnila a zasmála se s ním.
„To by mi manžel dal, že líbám v metru cizí chlapy.“
„To není možný, vy už jste vdaná?“
„No…a dokonce mám i několik dětí,“
„No ale hubičku mi dát můžete, a manželovi to říkat nemusíte, když tu stejnak není…“
Byla potěšená, že nevypadá na tolik, na kolik se občas cítí. Slyšela svůj hlas, jak se smíchem odmítá lákavou nabídku, ale její oči teď viděly před sebou někoho úplně jiného. V jeho tváři i  hlase četla tu prosbu svých dětí,  když k ní přijdou během dne „Mami, já bych potřeboval obejmout!“ Byla zmatená, ale její srdce už objímalo…

„Tak vám děkuju,“ loučila se s úsměvem a časopisem v ruce poté, co ho políbila na tvář.
„Počkejte, to byla hubička! Já jsem to nečekal…“
„Tak já vás políbím a vy ste nedával pozor a prošvih to!? “ zlobila se naoko.
„Promiňte, nebyl jsem na to připravený, bylo to neuvěřitelný,“ vysvětloval mezi tím, co vratce přešlápl z nohy na nohu, urovnal si kabát, jako by se chystal do tanečních a hřbetem ruky otřel rty. Narovnal se v zádech a o pár let omládl.
„Teď mi musíte dát ještě jednu, teď jsem připravený,“ řekl nesměle.
…

„Hezky voníte. Nashledanou.“
„A vy jste krásná, “ usmíval se za ní jako malé dítě poté, co na oplátku políbil na tvář on ji.
Po cestě do zavřeného obchodu přemýšlela nad  tím, co to provedla. Měla pocit, jako by tam v metru ani nestála ona, nechápala, kde se to v ní vzalo, ale stále viděla jeho dětsky radostné oči.

Co se stalo, stalo se … mi to.

Když jsem se několik dalších dní k tomu zážitku vracela a snažila se přijít na to, jak jsem to mohla udělat, pocítila jsem vděčnost, že to „někdo“ udělal za mě. Možná to pro něj bylo víc než těch 25kč, které z toho má. Moje dnešní zamyšlení není návodem, jak líbat cizí chlapy v metru a uznávám, že bezdomovce z nadpisu jsem si půjčila trochu nadsazeně. Šlo „jen“ o prodejce Nového prostoru. Nepotřebujeme ale někdy trochu zapomenout na sebe? Když jdu kolem bezdomovců a žebráků, hlavou mi jede – proč asi nepracuje?co si asi koupí, když mu něco dám?opije se, občůrá a pozvrací tady Hlavní nádraží!raděj se na ně ani nekoukat, mám strach, bojím se s nimi mluvit a stejně nevím, zda jim věřit!občas jsou sprostý! … Každý nemá na to dát se do hovoru s páchnoucím bezdomovcem a jít mu koupit jídlo. Díky Bohu, že jste i tací!

Možná se naše hranice ale dají občas trošku popostrčit!?