Příliv a odliv

Je čas dostávat, dávat i čas prostě odpočívat.

Příliv, odliv, oddech.

Některé vlny nás posouvají kupředu, ani nevíme jak, a jiné nám berou písek pod nohama a stahujou nás do hlubin.

 

Když jsme byli před lety na Bali, první den na pláži jsme málem přišli o dceru. Z klidného moře se během pár minut bez povšimnutí stala past. Vlny celou naší rodinu rozdělily. Nebylo nic slyšet. Já jsem bez brejlí vlastně ani skoro nic neviděla. Jen syna, jak mizí dál a dál do moře. Volala jsem na něj, ale nerozuměl mi. Kolem nás nikdo nebyl, dokud se neobjevil anděl na prkně, který ho dostal přes ty hradby zpátky. On si v potápěčských brýlích ani nevšiml, že se něco děje:).

Mezitím se pár metrů ode mne topila dcera s dalším dospělákem, naším kamarádem, a bojovali společně o život. Vlastně ani nebylo jasný, kdo všechno se v tu chvíli topil. Dostat se ven a postavit se znovu na nohy byl boj pro každýho!  A ze břehu to vypadalo tak nevinně! Možná jako radostné skotačení ve vlnách… Všimli si toho vesměs jen surfaři a ti, kdo sami vylezli a někoho postrádali, nebo jim ho vlna vzala rovnou pod rukama.

Někdy si připadám taky v takovým mixéru jako tenkrát. Valí se vlna za vlnou. Mám zamlžený obzor, v očích sůl, omezený čas na nádech a snažím se zachránit všechny kolem. Z pozice matky, manželky, kamarádky, občanky… Nedochází mi, že se můžu klidně utopit taky. V tu chvíli se totiž nedokážu vnímat, protože všechnu pozornost zaměřím ven. V krizi je to přirozený, ale ne pořád.

Aááá je to tu …. napoj se na své vnitřní dítě, buď sám sebou, poslouchej své vnitřní já …!

Ano, jakkoliv dokážou podobný slogany zpěnit někdy krev jako vlny oceánu, chci mluvit opravdu o zaměření se na sebe. Někdo v životě přirozeně myslí na sebe a svoje potřeby, umí se o svoje práva bít, hádat a rozčilovat. A často má paradoxně  pořád pocit, že tomu tak není. Někdo v životě zjistí, že jeho cesta je dlážděná JEN potřebami druhých.

Ať tak nebo tak, jsou momenty, kdy prostě nevíme, kdo jsme, nezávisle na druhých, na okolnostech, prostředí. Samozřejmě to oddělit nejde. Ale schválně – kdy jste naposledy poslouchali hlasy ve svý hlavě? Co říkají, jak se cítí, čí dopravdy jsou? A co ty doopravdy vaše vlastně chtějí, kam směřují vaši  (reprezentativní) schránku, (křehkou) skořápku, (nedobytnou) ulitu?

Při učení zpěvu se setkávám až příliš často se strachem podívat se dovnitř sebe. Přijmout se s tím, co tam nacházím. Nechat mysl i tělo popovídat si v souladu jak dvě kámošky u kafe. Nemám recept, ani nemám za sebou kurz, kterej by mě  vyzenoval a teď vás na něj nasměruju…

Jen jsem vám chtěla napsat o tom, že jsem si dala chvilku čas se svými hlasy a vím, že to chci dělat častěji. Pokoušela jsem se nahrát trojhlas. Byla to dřina. Pořád byl některej výraznější nebo se ztrácel, kolísal. Zápasila jsem s technikou (svojí i strojovou). Na některých místech bylo těžký udržet balanc, když to bylo moc natěsno, a bylo zapotřebí držet přesný pozice. Snažila jsem se věnovat čas, sluch  a péči každýmu z nich. Pro mě to bylo skvělý cvičení a chtěla bych se mu věnovat víc, nejen ve zpěvu.

Než se půjdete zaposlouchat do svých hlasů, můžete si ty moje poslechnout TADY.

 

 

Sdílejte:

Napsat komentář