Putování do Santiaga – DEN 5
(kliknutím na nadpis spustíte video)
Když jsem se včera večer, celá uchozená, s puchýřem na chodidle, dozvěděla, že musím ráno opustit ubytovnu do 8hod, podlomily se mi kolena. Vyšlo to ale tak, že kromě plného pokoje souputníků, tu byl ještě jeden, kde jsem měla 5 paland jen pro sebe. Byla teda jistá naděje, že se vyspím a nikdo se o patro výš nade mnou nebude vrtět a názorně mi ukazovat, jak vypadá mořská nemoc v kajutě na širém moři. Nakonec se ke mně nastěhovaly jen dvě chichotající se Španělky, které si v 6 ráno všechno sbalily a zmizely. Copak nikdo nesnídá? A tak jsem v 7 hod snídala zase v prázdném hostelu. Ale já snídám ráda v sedě, neběžím maraton. Moje snídaně se od včerejší fotky liší akorát čajem, podle toho, co najdu v okolí za zeleň. Včera jsem měla levandulový, dneska jetelový a na zitra jsem našla po cestě dokonce třezalku. A pak jsem připravená zapnout autopilota a vyrazit.
Ráno se loučím s mořem. Cesta vede čím dál víc zelení a lehce stoupá.
…a před námi se otevíral pohled na město Betanzos i otázka, jestli zůstat přes noc tady nebo jít dalších 12km.
Rozdělily jsme se s Manuelou, aby každá měla prostor prozkoumat zbytky svých sil. Jelikož bandáže na kolena, které jsem si koupila pro tuto pouť, se mi teď škodolibě smějou doma ve skříni, musela jsem dobře zvážit, jestli bolavé koleno na jedné noze a puchýř na druhé jsou slučitelné s další cestou. Rozhodla jsem se prohlídnout si centrum, dát si dobrý oběd, odložit si nohy někde do studený vody a prozkoumat mapu. Při kroužení malebnýma uličkama jsem potkala tatínka putujícího se dvěma dětma, se kterýma se doháníme už dva dny, ale téměř nic si nerozumíme. Čekali před lákavě vyhlížejícím hostelem pro poutníky. Belhala jsem se kolem se slovy, že asi budu pokračovat dál. Přitom každý schod nebo cesta z kopce mě bolely jako malou mořskou vílu. Můj oblíbený Tripadvisor mě tentokrát zavedl do 3 báječných restaurací, které neexistovaly nebo byly zavřené … je přece siesta … je přece pondělí… Naštvala jsem se a koupila si opět bagetu, sýr a pančetu a šla si ochladit nohy do řeky. Nebyl do ní ale z žádné strany přístup, a tak se mojí oázou stala lavička v parku, ve stínu! Najedla jsem se a poprvé se odvažila podívat, co udělala cesta s puchýřem. Tvářil se spokojeně a přizval k sobě na výlet dokonce ještě brášku! Dlouho jsem přemýšlela a snažila se potlačit svoje choutky trhnout rekord. Prohlídla jsem si na fotomapách další města s ubytovnou a viděla jsem obraz sebe o den později, šťastné, kolik toho dokážu ujít, ale zdecimované, opuchýřované, s neohebnýma kolenama, jak mě v 8 ráno vyhazujou z hostelu v totální pr…. díře. Ačkoliv u mě logika většinou nevyhrává, spočítala jsem si, že příjemnější bude dát se do kupy v krásném historickém městečku (posledním takovém před Santiagem) s ubytováním za 6€ v centru. Pokorně jsem se tedy vrátila (už poněkolikáté) do centra a zabrala si postel v moc hezkém poutnickém hostelu. Za odměnu k mému rozhodnutí mě přivítala hned za recepcí Jonathanova angličtina a bezelstný úsměv.
Docela dlouho jsme pak ještě spřádali plány u večeře na hostelu, v kolik ráno vstaneme, kam dojdeme. Plány byly smělé, odhodlané, leč chrápání mých spolubydlících zdá se být odhodlanější a spánek nepřichází a nepřichází a nepomáhá ani smradlavé oblečení mladého muže nade mnou, které si rozvěsil kolem dokola palandy…:(