Putování do Santiaga – DEN 6

(kliknutím na nadpis spustíte video)

Dopoledne probíhalo v samotě a modlitbách. Bosky se mi šlo úplně krásně. Terén se příjemně měnil, masíroval, hladil, chladil, hřál. Měla jsem pocit, že bych mohla dojít do Santiaga ještě ten den.

Na chvilku mě došla starší Italka. Rázovalo jí to opravdu pěkně. Snažila jsem se jí přizpůsobit, cupitala jsem po kamínkách a snažila se rozumět, co mi říká. Každý zkušený barefoot chodec by mi možná řekl, že zásadní chyba je nechat se někým vytrhnout ze svého tempa. Po pár kilometrech jsem byla uštvaná, hladová, chodidla mě začínaly bolet. Odpojila jsem se a naordinovala si konečně po několika hodinách chůze salát v jediné hospůdce po cestě.

Nabrala jsem nové síly, ale stoupání a teplota začaly v tu dobu dosahovat svého maxima. Rozhodla jsem se vzít si zase boty a trochu zrychlit. Měla jsem před sebou ještě 10km. Místo siesty jsem se začala sunout do kopce. Doufala jsem, že v lese bude stín, ale bylo ho málo. Při každé příležitosti jsem se v jeho chládku zastavila, popadla dech a polila se vodou.

Bylo i pár momentů osvěžení, ale 36•C ve stínu prostě udělá svoje. Když jsem se v jedný zatáčce ve stínu dávala dohromady, objevil se Markos, který vycházel každé ráno o něco později. Kvůli problémům se zádama, si nechával převážet jedno zavazadlo do dalšího místa nějakou službou. Princip jsem nepochopila. „Ty tu zvracíš?“, přivítal mě. Ne, jen jsem se v divné poloze snažila nahodit motor. Pánbůh mi jako motor poslal ale jeho. Posledních 5km jsme šli spolu, mlčeli a soustředili se na naší misi. Bylo takový horko, že jemu stejně moc nešlo nacházet anglický slovíčka a já měla zatmění vůči jeho snaze vysvětlit mi něco španělsky.

V jedný chvíli jsme došli ke značce, že naše ubytování je 3km daleko. Pro něj „už jen“, pro mě „to není možný, že ještě tolik!“. Zajímavá sociologická ukázka povah:). V tu chvíli se před námi objevila fontána se skulpturou mloka – a podržte se – byla nainstalovaná tři dny před tím, než jsme se z ní oba radovali jako malý děti.

Když jsem došla silou už jen Markosovy vůle do hezkého kamenného hostelu v pidivesnici Bruma, svalila jsem se na lavici u recepce. Markos asi 8min probíral život s dědou na recepci. V životě jsem neslyšela někoho mluvit tak rychle. Rozhazoval rukama, mračil se, na něco si stěžoval a najednou se na mě Markos otočí se zděšením, že už mají jen jednu volnou postel. Ujistil mě, že si srandu nedělá. On postel potřeboval kvůli zádům. Naštěstí se stal mými španělskými ústy, a tak dědu přemluvil, aby mě nechal proti předpisům spát ve společné kuchyni na zemi.

Zatím co Markos mě litoval, Jonathan se svým anglickým humorem opět nezklamal, když se na můj kyselý obličej obrátil s rozzářeným zvoláním „jak báječné dobrodružství!“. A pro tu jeho bezelstnost ho mám ráda:). Honem jsem začala hledat ubytování na další den v posledním městě před Santiagem, kde ubytovna za 6€ nebyla a musela se navíc objednat předem. Paní v telefonu samozřejmě mluvila jen španělsky, a tak mě i tentokrát vytáhl z bryndy Marcos a objednal našemu trojlístku ubytování.

V devět hodin večer se v kuchyni objevil děda z recepce, už bručel míň, a vytvořil mi královské lože z kartonu, karimatek a starého spacáku. Nenápadně jsem zaplula s mobilem do spacáku, abych nerušila čilý ruch v kuchyni. Po nějaké době přišel znovu, něco řekl a všichni si z místnosti odešli povídat ven. Vypadalo to, že budu hodně oblíbená:).

_________________________________________________________________________________

Betanzos – Bruma (18km no shoes + 10km sandals)      video available here

Yesterday evening we agreed with Marcos and Jonathan to meet at the Bruma alberge today afternoon. I didn’t sleep much among all those snoring people, so it’s wasn’t a big problem to get up quite early. I started at 7 am with my breakfast on the go. This way doesn’t work very well for me. I almost didn’t get to the forrest behind the city on time … :).
I walked barefoot. It was good for my blisters. The tarrain has changed pleasantly. It massaged, stroked, cooled and warmed my feet. I felt like going until Santiago today!
I walked a short time with an Italian lady. She was pretty quick. Every barefoot fan may tell me what a big mistake it is not to follow your own pace. I was hardly trying to catch even some italian words I could understand and to go along with her long steps. After few kilometres I was exhausted, hungry and my feet started to hurt. I stopped in a little bistro and had superbig salad to calm down and relax. When I went out, the teperature went to it’s highest peak that day (and week) as well as the cant. So I better took my shoes on after 18km and continued my way straight up the hill. I stopped in every little shadow, under every fern or branch to pour water over me and cool down.
In one of my breaks, Marcos suddenly appeared. I followed him gratefully and ended my way that day only by power of his will. Three km before Bruma we have found a fresh water fountain installated only three days ago! It was soooo refreshing!!
When we get to Bruma alberge we dropped ourselves in front of the reception. An old galician man sitting there was speaking with Marcos (about whole world problems I suppose:). I have never met anyone speaking so quickly. Few minutes later Marcos suddenly said to me „But there is only one bed left…“. It wasn’t right time to make fun of me…but it was really so! As Marcos has problems with his back, that was me who won’t have place to sleep… But he persuaded the old man to let me sleep on the kitchen floor. He seemed to be sorry about it. On the other hand, Jonathan amused me with his english humour again saying „That’s amasing. What a wonderful adventure!“At 9 pm the man came to make The Princess and the pea bed for me on the floor. I felt bad because of people who were chatting in the room, because the man came later, told them something in spanish and they left the room. I think they won’t like me much:)!