Putování do Santiaga – DEN 7

(kliknutím na nadpis otevřete video)

Můj rekord ve vstávání  bylo 5.15. Co může být rozumnějšího po noci provrtěné na karimatce (mám už prostě nějaký starý kosti;), než vstát s prvníma nadšencema, kteří se s čelovkama vrhají do noci, i když mají ten den před sebou jen 24km?

I když mi pár lidí nabízelo svojí postel na dospání, už bych neusnula, a nebo na hoooodně dlouho, tak jsem raději v 6.30 vyrazila na cestu. Těšila jsem se, že alespoň zase uvidím východ slunce, ale dopoledne bylo příjemně pod mrakem a chladněji. Slunce nevyšlo.

 

Jelikož jsme se za těch pár dní potkávali v podobném složení, atmosféra po cestě byla stále srdečnější. Po cestě byly otevřené dvě kavárny a skupinky poutníků je postupně s nadšením obsadily. Bylo sice teprve 9.30, ale hlad už pomalu na oběd. Chtěli jsme se tedy s Jonathanem, který mě při mém meditativním tempu došel, rozšoupnout. Obědnání probíhalo tempem scény lenochodů v Zootropolis. Stáli jsme za barem, pán pořád někam běhal, a když došel k nám, zjistili jsme, že ten úžasný domácí chleba, co jedla polovina lidí kolem nás, právě došel… Ukázala jsem tedy prstem na jiný řádek.

Komeckonců dělená strava ještě nikdy nikomu neuškodila. A ještě mám poznámku pod čarou pro ty, kdo by chtěli objevit a využít díru na španělském trhu…oni tu neznají Café latte. Už jsem to zkusila 3x a pokaždý dostanu tohle. Co by za poctivý kyblík mléčného kafe nejeden turista dal!

Každopádně jsem se tu seznámila s Chrisem a s Clarou, staršími manželi z Texasu, kteří nás večer pozvali do jejich hostelu na společnou večeři. Jonathan  už se s nimi znal blíž z přespání v Pontedeume, kterému jsem se (na jeho radu;) vyhnula, ale vždycky když jsme se potkali, jsme na sebe mávali. Jejich srdečnost byla tak hřejivá, že už jsem se moc těšila na večer a plánovala, co nakoupím na společný stůl.

Zbytek cesty nám s Jonathanem utekl rychle díky vstřícnému počasí a jeho vyprávění o svém životě. Je expertem na cestování po celém světě za pár liber, misionářem britského turistického klubu (co se týká camina ve Španělsku) s pravidelnými schůzkami a nedělními výlety, vlastníkem permanentky do kina, které má po cestě z práce, takže tam chodí tak 5x týdně, všichni ho tam znají a možná teď dokonce mají strach, jestli není nemocný, nebo se neodstěhoval, když tam tři týdny nebyl. Jeho dětské nadšení, neuvěřitelná vyprávění a historické vsuvky mi opravdu zpříjemňovaly cestu. Všechno bylo „great“, „excellent“, „amasing“:).

Sigüeiro bylo menší městečko, kde nebylo nic moc k vidění. Nakoupili jsme na večer a šli si dát siestu do našeho hostelu, kam časem dorazil o Marcos.

Večer jsme se vypravili za Chrisem a Clarou. Měli velikou terasu, kde jsme postupně nachystali úžasnou tabuli pro deset lidí. Šéf kuchyně byl Raúl a uvařil vynikající těstoviny carbonara. U stolu s námi byli i další jeho dva přátelé, otec se synem „Julians“, a jeho sedmdesátiletý otec Ánchel (anděl). Byla to ta samá skupinka, která musela noc před tím opustit kuchyň v Brumě, abych se vyspala. Byli fajn a nezlobili se na mě :). S Raúlem jsem si trošku povídala pomocí překladače. Španělé opravdu anglicky mluví zřídka.

A byl tu s námi i Mutsuhiko z Japonska, který už tu chodil asi tři měsíce a další dva ho čekaly. Chodil neuvěřitelně rychle, po Japonsku necestuje a ve své práci se stará o zebry a tučňáky v zoo. Anglicky mluví minimálně. Nechápu, jak to po cestě zvládá. Musí být hodně sám. Abysme si zapamatovali jeho jméno, musel ho napsat na ubrousek, který jsme omotali kolem lahve s vínem uprostřed stolu:).

 

Vlastně každý ze skupiny byl něčím hodně specifický. Julian má 6dětí. Clara pochází z 15dětí a když si ji Chris vzal, automaticky byl strýcem asi 30dětem v rodině:).

Před odchodem do našeho penzionu se tam zjevila Sara z jiného pokoje a oslovila Mutsuhika, že si ho pamatuje z cesty někdy před dvěma měsíci. Sama už taky prochodila několik cest a teď se bude vracet pěšky do Itálie. S Markosem jsme se na sebe podívali, jako zástupci minority, která si musela skromné dny na pouť od rodiny doslova ukrást. Myslím, že nám to přišlo ohromující až téměř nechutné;).

Byl to krásný večer. Marcos musel ještě vyběhat u majitelky klíče od hostelu, který se zavíral o poznání dřív, než jsme se s hostiteli rozloučili. Byla to asi první noc, kdy nikdo nechrápal!

_________________________________________________________________________________

Bruma – Sigüeiro (24km)               video available here

Because of sleeping on the kitchen floor I woke up at 5.15 with the first pilgrims. I started my way at 6.30 !! I enjoyed the (almost night) walk. The sun didn’t come out, it was cloudy, but nice. The atmosphere on the way was more and more friendly as we knew each other more or less. After my morning prayer I walked with Jonathan and we gladly stopped in a bistro. It should be the last one that day and others were gethering there as well.
Ordering took ages, exactly like the famous scene in Zootopia. There was no bread left, so I had just ham and coffee :). What a special diet! Jonathan introduced me to one couple from Texas. Their hug was so warm! They invited us for dinner that night in their hostel. The rest of the journey passed quickly with Jonathan telling me all his wonderful stories. He is an expert on travelling all around the world for only few pounds. He is a missionary of an english walking group persuading them to go on camino and goes to the nearby cinema five times a week. He is also a history fan and everything is amasing, great and wonderful by his own words.
When we got to Sigüeiro, small town, we met Marcos in our hostel and had some siesta, doing sweet nothing.
Later we went to the Chris and Clara hostel for dinner. I really enjoyed walking through the city with those two guys. That’s maybe why I took them wrong direction with my google maps :).
The chef of the kitchen was Raúl and he did wonderful pasta carbonara. Table was full of delicious food. Oh, how I love to share my meal and eat with other people!
Others by the table were two Julians – father and son (from six children!). Raúl had his father called Angel here. This was the exact group which stopped conversation and left the kitchen last night when I wanted to sleep on the floor. But they seemed to be very friendly:)!
There was also Matsuhiko, Japanese pilgrim, who never makes trips in Japan. He works with zebras and pinguins back home and walkes very very fast (and a long time, several months). We had to write his name on a napkin and put it on a bottle of wine for everyone could see it and remember:).
Chris and Clara have three dauhters and make trips also with them. They love Spain so it is not their first nor last time here.
Marcos has also three kids and he stays at home with them. I wonder how could he do it with his potential, work plans and temperament. But he could, he is a big fighter. He was also my and Jonathan’s spanish mouth. Thanks to him we had a place to sleep because we stayed at the dinner much longer than the hostel was opened. So he went to find the lady and got our key.
Everyone at the table was very special. I loved this night. It was also the first night when nobody snored in the room. We were only 5 nice non-snoring people there:)).