V Ubudu, v Ubudu, pár dní si tam pobudu

8. 1. 2017 od Lucie Soljaková in Uncategorized @cs

V Ubudu, v Ubudu, pár dní si tam pobudu

Kdybych se někdy měla na Bali vrátit, určitě bych chtěla strávit pár dní znovu v Ubudu. 
Bydlení se nám podařilo najít v chatičce uprostřed rýžových políček, takže jsme zažili opravdový rajský pohled z lenošky, kýčovité západy slunce, pozorovali jsme v přímém přenosu kachny hopkající políčky a loužemi, takové ty paní s velkými balíky čehokoliv velkého na hlavě, co se tak dobře vyjímají na fotkách a ještě jsme si ušetřili cestu na oficiální atrakci rýžových polí, kde prý je přeturistováno a lepší tam nechodit.

Dva dny mi trvalo, než jsem pochopila systém samotného centra města s jeho jednosměrkami a další dva dny, než jsem pochopila, že na Bali se na žádné jednosměrky v případě potřeby vlastně stejně nehraje, ale to už jsme jeli zase pryč…
 Ubud je vnitrozemské městečko, které si mě získalo svojí atmosférou. Být tu bez dětí vydržela bych hodiny chodit po centru, obdivovat krámky s oblečením – od ubudského trhu, přes obchody s balijským oblečením, které se dá stále pořídit za slušnou cenu a nerozpáře se vám po dvou dnech nošení, až po výlohy butiků, na které se dá opravdu jenom koukat :). Sarongy zdobené balijskou batikou, vyřezávané masky, drobnosti, blbůstky.

 Jelikož jsme sem přicestovali z Gili Air na Silvestra odpoledne, krátce po příjezdu jsme absolvovali v rámci oslav naše první „must see“, balijské tance v ubudském paláci. Nemusíte se bát, že byste o ně nějakým způsobem přišli. Kamkoliv se na ulici v centru vrtnete, chce vám někdo prodat lístky. Na rozdíl od zkušeností z našich krajů, kde mít tři děti se trestá a výhodné vstupy se týkají rodin 2+2, na Bali se na většině míst setkáváme s tím, že třetí dítě nám pouští zdarma. Nevím, zda je to věkem, roztomilými blonďatými vlásky, na které tu táhnou jak vosa na med, nebo prostě balijskou povahou. Každopádně se nebráníme. (Do paláce jdou dokonce obě blonďaté holčičky zdarma 🙂

Podle rad sedáme hned před podium na zem, abysme měli ten nejlepší výhled. Po hodině koukání na úžasné tanečnice s neskutečně propracovanou technikou kroucení prsty a očima mám ale pod vahou nudících se ospalých dětí zadek prosezenej do kostičky a v duchu povzbuzuju účinkující, aby zpomaleně vykreslené příběhy bez odkladu urychlili. Při čekání na taxík u fotbalového hřiště kouknem na pár ohňostrojů, zapíjíme to kokosem a jedeme domů. Nejlepší na letošním Silvestru bylo, že mě jakýkoliv prskající oheň nechal chladnou a kromě politování všech zvířátek světa, jsem nic neslavila a neřešila! Žádná předsevzetí, žádná dojetí, jen tady a teď, tak jak jsem…

Při detailním prochození paláce druhý den za světla zjišťujeme, že není ani moc velký ani zajímavý.      
Daleko víc se nám líbí v chrámu Pura Taman Saraswati s lotosovým jezírkem schovaným za stylově vystavěným Starbucksem.
Vrcholem zážitků z města ale pro děti byly rybičky, které jim deset minut okusovaly kůži na nohách a  copánky, které si holčičky už dlouho přály. V jednom z asi 300 Spa salonů v Ubudu se jim pověnovaly hned tři copánkomotačky, z nichž jedna se neustále rozplývala nad jejich blonďatými vlásky, Emmu na závěr opusinkovala a několikrát se s nima vyfotila:).
Další peckou a životní lekcí zároveň byla návštěva opičího lesa. Opice tu byly mnohem družnější než v Candidase. Hned u vchodu se ke mně jedna přidružila tak obratně, že jsem si jí všimla, až když visela znovu na stromě s mojí snikerskou, kterou jsem měla na dně boční kapsy fotobrašny. Jejich obratnost pro ně může být tím pádem dost nebezpečná, protože i když se snažíte schovat, co vás napadne, ledacos vás stejně nenapadne a s víčkem od láhve v krku se opička může ocitnout i na operačním stole. 
A tak jsme vstoupili do lesa plného makaků jávských. Na Bali se pro ně stavěly chrámy, byli ustíváni jako božstvo. Max mezi ně zapadl okamžitě. 

Holčičky se mu chtěly vyrovnat, ale makakové nejspíš vycítí i strach a  dají vám k němu opravdový důvod. Holčičí interakce tedy skončila poškrábaným uchem, kousancem do kalhot (naštěstí), pokusem o vytrhání pramene vlasů, hlubokým respektem a smířením u jedné a slzičkami a velkou opičí averzí u druhé. Ta třetí holčička, tedy já, seděla na lavičce, když si k ní bezelstně sedla jedna opi… Dala jsem jí dobrůtku, za kterou mi oplácela pocitem, že i já se po vzoru Maxe stanu opičí kámoškou. Víc jsem ale neměla, tak jsem sebrala z lavičky kousek rozžvýkaného banánu a dala jí ho…a bylo po přátelství. Začala na mě cenit zuby, tak jsem se co nejrychleji zdekovala. Jediné vysvětlení, které jsme našli, je, že ten banán nejspíš před chvílí sama vyplivla a moc dobře si uvědomovala, že se k ní chovám jako k nějakému poddruhu, což rozhodně nejsou, vždyť tu mají i vlastní hřbitov!
Smíšené pocity mezi opicemi jsme si jeli další den poopravit do parku ptáků a plazů. Ptačí park není velký, ale uvidíte plno různých krmení, kterých se můžete sami zůčastnit.

Plazů v ještě menším parku hned za rohem mi bylo spíš líto. Snad taky proto se tam vstupenka samostatně neprodává :).

Výjimkou je varan komodský, který je umístěný v parku s ptáky a ošetřovatel mu ochotně 2x týdně pobíhá s mrtvých králíčkem kolem tlamy, aby měl pocit, že loví. (Pozn. králíčci jsou tři a varan ostatní dny hlady netrpí, protože tráví)
 A aby si i rodiče přišli plně na své, provětrali jsme ještě skútry při cestách na dva chrámy v okolí. U prvního mě zaujala hlavně rýžová políčka a malá toulka s dětma pralesem. Když jsme na zemi uviděli spadlý list z kokosové palmy, neváhali jsme si ho potěžkat. Musím říct, že vysoko na palmě vypadá asi 3x menší a 10x lehčí. Spadnout vám takový lístek na hlavu, je po vás!!

 V chrámu Pura Tirta přicházejí věřící obětovat přímo ke svatému prameni, kde se i omývají. A není to pramen termální, takže to pro Balijce obklopené teplým mořem musí být opravdová obět!

Byla by i další krásná místa, která stojí za to v Ubudu a okolí navštívit. Je tu třeba hodně muzeí věnovaných historické i současné malbě. Na ta už nám ale nezbyl čas ani trpělivost dětí, a tak jsme si alespoň u pokladny jednoho z nich četli pohledy s vtipnýma hláškama a s vděčností se vypravili na poslední místo našeho pobytu.

Sdílejte:

Napsat komentář