Výstava jakou jste ještě neviděli!

 

Po interaktivní výstavě „Naše cesta“, která se nám moc líbila, jsme vyrazili na výstavu neviditelnou. Trochu jsem se bála, protože posledně byl dětí nejradostnější zážitek jízda na vozíku. Přesto jsme ještě dopoledne, před cestou do Prahy, zkoušeli s kamarády, jaké to je žít s různými hendikepy. Ale možná právě ta radost a dětský obdiv, jak si to museji ti vozíčkáři užívat, celý den se takhle vozit … je taky trochu to, o co se podobné výstavy snaží. To poslední, co by chtěli vyvolat, je soucit. Handikepovaní hledají partnery, ne trapně či soucitně se cítící přihlížeče.

 

 

Na výstavu jsem přišla jako matka a „učitelka“. Naše skupina domácích školáků se rozdělila na dvě a já jsem šla s Maxem a Emmou. Ve chvíli, kdy mi ale paní z recepce odebrala brýle, tedy již docela velkou část mého zraku a jistoty a otevřela dveře do nového prostoru, tohle rozřazení najednou nefungovalo, přestalo existovat. V naprosté tmě čekal průvodce a zeptal se nás na jména. Celou dobu nás provázel svým hlasem, luskáním, nebo mě, k mojí úlevě, zachytila jeho teplá a pevná ruka. První minuty bez sebemenšího náznaku světla jsem byla docela rozhozená. Před sebou jsem ale cítila, v jaké síle a jistotě jdou moje děti a to mi dodávalo důvěru. Bylo krásný se o ně opřít. Začala jsem si užívat nahmatávání různých předmětů. S radostí jsem objížděla jejich kontury a strukturu. Po dlouhý době jsem si uvědomila, jak málo nechávám konečky prstů, aby se s věcí seznámily dřív, než si oči udělají svoji představu. Jak zrádné naše oči jsou! V té tmě jsme byli jako čtyři naprosto rovné bytosti, tma smazala vzhled i věk. Právě to byla jedna z nejpřekvapivějších věcí, na které jsme se shodli venku. Jak hodně nás překvapil vzhled našich průvodců. Ve tmě jsem vnímala jen hlas, jeho barvu, rozpoložení, to, co ke mně mluví a můj operační systém si sám během té tmavé hodinky vygeneroval profil toho člověka včetně iluze jeho vzhledu. Když se venku moje oči vzpamatovaly ze světelného šoku, začaly hledat průvodce, aby hned začerstva srovnaly představy s realitou a byla jsem opravdu překvapená, jak hodně se může lišit a jak velkou roli tedy v našem posuzování světa hraje zrak! Byla jsem moc ráda za tu příležitost vejít na chvíli do světa nevidomých spolu s nimi. Ke konci společné cesty jsme se mohli na cokoliv zeptat. Max měl dvě zajímavé otázky.

Jaké používají hodinky?

Tak buď prý hlasové nebo tyhle. Nádhera :-).

 

 

Odpověď na otázku, jestli „nevidomí vidí stejně černou tmu, jako právě my na výstavě?“ ve mně dlouho doznívala. Každý je v jiné fázi ztráty zraku, ale pokud člověk neviděl od narození vůbec nic, vidí prý takovou barvu jako vidím já, když se rozhlídnu svým loktem.

A tak vám můžu jen doporučit – pokud jste ještě nebyli na téhle výstavě, určitě vyražte a nedívejte se kolem sebe pořád jen očima!