Celosvětově vášnivě plastická
– hudba ke čtení –
Neděle odpoledne…znáte to…komu by se někam ještě chtělo? Máte za sebou v poslední době nemálo nocí, kdy na spaní nezbylo moc času. Děti se chystají pustit si film a vy se můžete v tichosti zdekovat někam hluboko pod peřinu. Namísto toho prohlížíte na facebooku upozornění na promítání ekologickýho filmu (v Praze!), kam jste chtěli vyrazit v dobrý víře, že v tuhle denní dobu budete určitě sršet energií a uděláte dobrý skutek pro lidstvo (a minimálně pro Greenpeace:), když se na něj podíváte.
A jo, vyrazila jsem. Za všechny ty plastový brčka, co jsem nestihla během těch propařených nocích odmítnout a skončily v mým pití, žel většinou po dvou 🙁 co je to za blbej drink style?). Za všechny krabičky na take away a občas i kafe poslední záchrany, za všechny tyčinky v nerecyklovatelným obalu, na který se vrhám, když do noci datluju do počítače nebo něco lovím v klavíru, odpojená od tohodle světa i problému odpadů, kterej nás ale vrátí do reality dřív, než se nadějeme.
Promítání předcházela debata s hrdiny měsíční ekovýzvy vyhlášený Greenpeace. Nepřestává mě fascinovat (a asi jsem na to úchylná, protože se tomu divím za různých akcích znovu a znovu), že taková zajetá organizace uspořádá veřejnou debatu pro cca 150 lidí a nezařídí si mikrofon, takže polovinu debaty zaberou vtípky o tom, že hosté už víc nahlas mluvit neumí a moderátorka musí opakovat otázky i odpovědi pro zádní polovinu sálu, která neslyší nic. Je to zvláštní fenomén… Zatímco nikdo se nepodivuje, když muzikant hraje často na ozvučený nástroj, všichni předpokládají, že zpěv nebo mluvené slovo je automaticky slyšet dostatečně v jakémkoliv prostoru. Ale to jsem se nechala zase unést:)…
Podstatný je, že z debaty vyplynulo, jak těžký to je i pro lidi, který se zavázali v nejlepší víře na měsíc pro určitý ekologický omezení, změnit trvale svůj životní styl. Ať už to znamená přestat používat auto, jíst vegansky nebo jen lokálně a bio (což může znamenat se v Praze bez vlastní svačiny třeba celý den nenajíst), vyměnit milovanou horkou koupel za studenou sprchu (to je prý nejefektivnější motivace), zjistit, že palmový olej je v mnohem víc výrobcích, než jsme si mysleli, a jaký to má dopady v celý svojí šíři, chtít si koupit třeba okurku hadovku bez plastovýho obalu…
Na film Plastic ocean jsem byla zvědavá, i když jsem předpokládala, že facebookových ekologických šotů jsem viděla už tolik, že jsem dost imunní. Dívat se přeci jen ale víc než hodinu na oceány plný mikroplastů, ptáky, velryby a želvy umírající s žaludkem přecpaným naším odpadem, děti trávící celý život na skládce, která se každým dnem vyplavuje na jejich pobřezí, jejich hřišti, jejich zápraží, to už člověku slzu vymáčkne.
Neviděla jsem film až do konce, abych ještě stihla vidět děti vzhůru, ale myslím si, že je to film, kterej bysme měli vidět všichni povinně, včetně dětí. Po cestě to na mě padlo celou vahou. V našich životech jsou některý tajemství, který si raději vezmeme do hrobu, ale tohle nebylo z těch. Jak mám přijet domů a říct svejm dětem, že se naše planeta topí v odpadcích, že se z nás stávají bytosti z plastu a celosvětová vášeň pro tuhle komoditu ovlivní celou jejich budoucnost? Bylo mi těžko. Chtěla jsem ten pocit přebít hudbou, ale ve sluchátkách se nic neozývalo. Mobil mi hlásil, že písničky, který tam mám uložený a běžně je poslouchám, se najednou nedají přehrát offline. Na přehlušení takovýho kalibru asi hudba neexistuje. Rozčileně jsem ťukala do displeje, hledala, co by tak mohlo jít přehrát a kolem na mě vyskakovaly provokativní reklamy.
Když se mi konečně podařilo zprovoznit aspoň půlku alba Eda Sheerana, na každý zastávce mi jako připomenutí toho, že se před tím utýct nedá, vřeštělo do uší hlášení z repráků v úplně jiný tónině než písničky, co jsem poslouchala a bylo to daleko neúprosnější a bodavější než kdy jindy…
Co s tím budeme dělat?