Cesta domů – DEN 12

Santiago de Compostela – Madrid – Praha
(kliknutím na nadpis otevřete video)

Probudila jsem se do posledního rána svojí cesty. Bylo to jako ráno po tahu. Lehká kocovina smutku a zároveň mlhavý pocit, jestli se mi to všechno vlastně jen nezdálo… Naposledy jsem se chtěla po cestě na autobus projít centrem. Měla jsem v srdci ještě tři přání. Věřím, že mi chtěl Pánbůh udělat po tom všem loučení radost a všechny mi je splnil. Byla jsem jako malá princezna s rozbitým kolenem, která dostala na svoji bolístku zlatou náplast s růžičkama :).
Moc jsem si přála jít se naposledy pomodlit do kostela Sv.Františka, který jsem po cestě zahlídla jen zvenku a zavřený. Nicméně i tohle ráno byla brána nepřístupná. Stála jsem tam a divila se, kdy tedy vlastně jsou kostely ve Španělsku otevřené. Buď je moc brzy ráno, nebo je siesta. Zkrátka otevřených jsem jich po cestě zas tak moc nepotkala. Jak tam tak okouním, ve vratech zavrzalo a zapraskalo a otevřela se. Nevěřila jsem svým očím. Hned jsem to musela kostelníkovi říct, jaký zázrak to pro mě je. Koukl na hodinky a pokrčil s plachým úsměvem rameny, že je přeci deset hodin, tak jen dělá svou práci a otvírá. Ale proč by nemohl být součástí zázraku třeba i vrátný?! 🙂

To už se slzy nedaly zadržet vůbec. Bylo to moje poslední přání ve Španělsku. Ještě někoho známého potkat… A už budu opravdu trapná s náhodami tohoto typu, ale když jsem odjela autobusem, který nakonec PŘIJEL, Clara s Chrisem za rohem potkali našeho japonského přítele Mutsuhika :).
Na letišti jsem udělala poslední těžký krok přes odbavovací zónu, který jsem musela udělat jen a jen já sama a letadlo mě pohltilo.
Seděla jsem vedle jihoamerické dámy, která se se mnou dala před přistáním do hovoru. Uměla asi pět slov anglicky. Snažila se mi vysvětlit, koho a kde byla ve Španělsku navštívit. Polovinu věcí a názvů měst jsem jí odkývala ze slušnosti s vírou, že už se mi to nebude snažit vysvětlit znovu. Nakonec jsem ale pochopila, že hlavní starost jí dělá, jestli stihne v Madridu přípoj (letělo jí to ještě o deset minut později než mně) a jak ho najde. Slíbila jsem jí pomoc. Utíkala z letadla, až se za ní prášilo a pořád se za mnou otáčela, ať přidám a pomůžu jí najít přípoj. Sama si na informacích zjistila číslo brány a já už ji k ní jen dovedla. Nebylo to úplně tak jednoduché, jako když jsem letěla sem. Docela se mi ulevilo, když nadšeně utíkala ke svojí bráně mávajíc letenkou na stewarda.
Musím přiznat, že i když jsem se už v hlavě pomalu smířila s koncem pouti, v mojí melancholické mysli často emoce doznívají ještě dlouho navzdory rozumu. V hlavě mi běžely myšlenky, že to byl nejzajímavější čas mého života a teď už musím jen dožít šedý nudný život. Ale stejně jako vím, že když vezmeme děti na dlouhý výlet, kde na nás prskají, že je to nejhorší den jejich života a druhý den je to obratem všechno super, věděla jsem, že si jen musím dopřát čas a moje vnímání se taky změní. Bůh byl ale rychlejší, opravdu o mě pečoval každičkou chvíli. Po pár metrech jsem potkala další zoufalou ženu, která potřebovala pomoc a já jsem věděla, že můj život nekončí. Že Ježíš se mnou ještě neskončil a má se mnou svoje plány, je tu ještě plno lidí, kterým chce skrze mě pomoct a povzbudit je!
S novou energií, a v tuhle chvíli už i docela tlačená časem, jsem začala utíkat k bráně, kterou mi napsali na palubní lístek, když jsem vystoupila z letadla. Začala hra na šipkovanou. Měla jsem velký problém to najít. Bylo to daleko. Brány střídaly řady obchodů, šipky vedly zleva doprava a naopak. Když jsem konečně svoji bránu našla, byla prázdná. Honem jsem našla další informace, kde mě poslali zas půl cesty zpátky. Doběhla jsem akorát…

Zamávala jsem Madridu, který byl, na rozdíl od Santiaga, slunečný a brzy jsem byla doma. Na letišti mě čekal Jirka s moc hezkým přivítáním. Věděl, jak jsem byla rozčílená, že Španělé neznají slova caffé latté a pokaždé mi přinesli malý hrneček kafe, naštěstí tedy s mlíkem. Jeli jsme domů, kde na mě čekalo nádherné přivítání na každém kroku. Znovu jsem se cítila jako malá vyplašená holčička po táboře. Všichni mě vítali, ptali se, jaké to bylo, a mě se chtělo jen brečet za novými přáteli a cestou.

Skrze rodinu, přátelé i tyhle věci se mi začal znovu zhmotňovat před očima můj „starý“ svět. Připadala jsem si, jako bych přiletěla z Marsu. Začít zase zpívat, sednout za volant, jet na kole, vařit ve svojí kuchyni … to všechno bylo tak zvláštní, jako bych to dělala poprvé, a přesto to byla dobře známá rutina. Taky jsem měla hroznou chuť nosit pořád šaty, protože jsem s sebou měla jen pár kousků oblečení a šaty to rozhodně nebyly. Většina žen na pouti ale odpoledne do města vyrážela za dámy. Určitě by mě těch pár gramů navíc v batohu příště nazabilo :).
Setkala jsem se s názorem, že Cesta je lepší než reálný život. Ano, pravda je, že trvá několik dní přistát zase zpět na zemi, ale bez reality, ze které se na Cestu vydáte a kam se zase vrátíte, by pozbyla svoje kouzlo. Když odpovídám na otázky, co bylo na pouti a setkání s těmi lidmi tam vzácného, myslím že to, že jsem se díky nim mohla po letech strávených doma s dětmi setkat sama se sebou. Na pouť přijedete jako nepopsaný list. Nikdo vás nezná, nemá žádná očekávání, předsudky, nikdo nezná vaše slabé stránky. Všichni vás berou tak, jak jste tady a teď … a to mám pocit, že jsem byla JÁ. Jelikož se poutníci už možná nikdy nepotkají, je pro ně přirozené sdílet svoje starosti a sny a druzí je v tom bezmezně povzbuzují. Vím, že to bude znít možná mnohým divně, ale mě třeba moc pomohlo, jak mě všichni povzbuzovali ke zpívání. Představila jsem se jako zpěvačka, která na Cestě hledá svojí novou cestu ke zpívání po dvanácti letech doma s dětma. Ale nikdo z nich mě nezažil jako vykojenou matku, která je schopná usnout kdekoliv, nic si nepamatuje, má doma bordel, který ji ochromuje a na každé končetině ji visí jedno dítě. Vnímali mě tak, jak jsem se v tu chvíli vnímala já sama a to mi dalo obrovský náboj. Sami se zkuste zamyslet, jestli nějaký takový tajný sen neschováváte před okolím jen proto, že by se vám vysmáli nebo proto, že si už prostě připadáte za zenitem…! Najednou jsem měla pocit, že můžu všechno. To, že musím opustit svoje nové přátelé, jsem ovlivnit nemohla. Je ale plno věcí, které ovlivnit můžu, nebo se můžu alespoň pokusit o krůček se svým snům přiblížit!