Cesta ze Santiaga – DEN 9
Santiago de Compostela – Muxía (autobusem)
(kliknutím na nadpis spustíte video)
Díky podrobnému návodu paní v turistickém informačním centru jsem ráno měla v ruce věškerý jízdní řád autobusů na západní pobřeží a google maps mě dovedly přes celé město na autobusové nádraží. Většinou se mi to nestává, ale v Santiagu jsem nebyla schopná chodit podle papírové mapy, vždycky jsem vyrazila na druhou stranu:).
Počasí se zdálo kopírovat moji náladu, a tak jsem za lehkého mrholení a mlhy vyrazila z města. Nic mě tu nedrželo dýl. Bylo mi smutno po celém tom loučení. Lepší to nebylo ani v Muxíi…
Od chvíle, kdy začnete cestovat dopravními prostředky, nemáte nárok na poutnický hostel za 6 euro, ale k mému překvapení jsem našla nejbližší hostel u autobusové zastávky proti přístavu za 10 euro. Byl moc hezký a nejvíc mě pobavilo, že byl maďarský, vzhledem k tomu, že mám v sobě trošku maďarské krve :). Překvapilo mě, kolik Maďarů tu bylo (pak ještě Italové a já, jediný český exot). Kdyby mi někdo řekl, že můžu na cestě spát v českém hostelu, vyhla bych se mu obloukem. Užívám si to, jak to je, nechce se mi používat češtinu.
Jakmile mě ve dvanáct hodin pustili dovnitř, zalehla jsem a dala si nefalšovanou siestu. Odpoledne jsem si pak prošla městečko a to hlavní, co tu bylo k vidění – útesy s kostelem a majákem a kříž nad městem, které bylo z toho místa jako na dlani.
Domky tu mají příjemné pastelové barvy jako v nějaké severské zemi. Ve skutečnosti si tak trochu připadám jako v dánském filmu.
Moje slzy se mísí se solí z moře, hlavu schovávám pod šátek, aby byla krytá před studeným větrem a celým světem. Tenhle den je pro mě opravdu těžký. Na dětských táborech, kam mě naši posílali, jsem nikdy nikoho neznala předem a už ani nikdy znovu neviděla po jejich skončení. Pokaždé jsem trpěla tím, že jsem si během týdne našla kamarády, které jsem musela opustit. Naučila jsem se neloučit, otočit se a jít, nevyměňovat si adresy a vést sentimentální řeči, jak se zase navštívíme…
Tentokrát to ale nešlo. Přátelé z cesty mi chyběli moc a já je uvnitř nechtěla pustit…
_________________________________________________________________________________
Santiago de Compostela – Muxía (by bus) video available here
Thanks to the detailed instructions of the lady from the tourist center, in the morning I knew where to go to get my bus taking me to the western coast. The weather seemed to copy my mood. It was lazy rainy and misty morning when I walked through Santiago with an eye on google maps. I don’t know why, but I wasn’t able to use paper map in this city. Everytime I started to walk to the opposite direction:).
Neither weather nor my mood had changed in Muxía. I was sad because of saying so many goodbyes. I missed my friends. This day was really hard for me. I had suffered as a child on summer camps as my parents had been always sending me to camps where I didn’t know anyone and also couldn’t see them never after again. I have learnt not to say goodbye, turn around and go, don’t take their adresses and lead sentimental speeches, how about seeing each other again… But it didn’t work this time. I missed my friends from camino a lot and deep inside I didn’t want to let them go…
I wanted to go to sleep as soon as possible. Because I came by bus, I was no longer a pilgrim and couldn’t sleep for 6 euros. But I found a hostel which was right opposite to the bus station and harbour for 10 and it was hungarian. The funny thing about it is the fact that a little bit of hungarian blood runs through me also. I wondered how many hungarians were there (and also italians and me, the only freak:). If someone told me there is a czech hostel I would definitely avoid it. I enjoy it without speaking czech here.
At 12 am, when they let me in, I imediately fall asleep and had siesta. Afternoon I went for a walk around the tiny town. I felt like in some danish movie. Houses were colored with pastel colors the nothern Europe way. I went to see the rocky coast with lighthouse and a church. My tears were mixing with salt of the ocean and I was hiding my head under the scarf before the wind and the whole world…