Halštatské kempové vařeníčko

„Jakmile skončí školní rok, odevzdávám děti babičkám a manželovi a celých deset dní mám jen pro sebe!“  opakovala jsem si kouzelnou větu mojí kamarádky jako mantru, když jsem den po vyslání nejstaršího dítěte na tábor, předávala zbylé dvě rodičům, jednu se snažila přimět ke kousku sentimentu, aby se na mě alespoň podívala, než se svým „tak ahoj“ zmizí za rohem a druhou od sebe odtrhávala uprostřed hysterického záchvatu. Byla jsem pyšná, že jsem to zvládla a v slzách jsem si za volantem užívala své dvě hodiny o samotě. Jela jsem totiž domů balit na sólo dovolenou s manželem na celých pět dnů po asi 9 letech.
Po dlouhé době jsem byla ráda, že má před odjezdem na dovolenou tolik práce. Stihla jsem si vytvořit strategický plán a záchytné body bezpečí, až budu sociálně příliš unavená.
1.-2.  Do batohu kromě nezbytného velkého foťáku, pašuju ještě 3 sbírky básní.
3. Zápisník
4. Tři oblíbená CD. Proč tři, nevím, protože se nám opět potvrdilo, že ať jedem spolu sami do jakékoliv země, pustíme si vždy CD Francise Cabrela z naší cesty po Francii před milióny lety.
5. Štrůdl. Bez štrůdlu neodjedu! Jestli si mám užít dovolenou, nemůžu jet bez něj. Evokuje mi pohodu sychravého odpoledne prosezeného u kamen, zatímco do nich babička sází jednu nohu (štrůdlu) za druhou.

6. Ještě oholit nohy. Co kdyby horská pořádková služba s ostřelovači chodila kontrolovat přemnožení srstnaté zvěře v horách?! Pak už jen hezky promazat olivovým olejem, abych byla na naší dobrodružnou cestu dobře naložená.

Vyrážíme … pro začátek z našeho domu. Jen co jsme posbírali po okolních kamarádech naše zapomenuté nabíječky na mobily a foťák, uvědomili jsme si, že se stmívá a máme hlad. Na náměstí (stále ještě stejného) města, kde si o mě leckdo šušká, jak podivně a zdravě to teď jím, si bezostyšně dávám smaženej hermelín s hranolkama, jakoby to mělo být moje poslední jídlo na příštích pět dnů.
Vyrážíme ve 22.18, přesně 3hod. a 18min po nejzazším plánovaném odjezdu. Je tma, noříme se do ní i do autosedaček a jedeme na JIH.

Tady mé poznámky kupodivu končí. Vše, co se odehrálo následujících poté, jsem si pro sebe nazvala jako „Halštatské období“ podle slavné historické epochy v nejstarší době železné a podle našeho neméně slavného pobytu v téže lokalitě.

I navzdory odstrašujícímu značení turistických tras, jsme hodně chodili.

 Po vzoru básníků, o kterých se psalo téměř na každém horském patníku, vzniklo pár básní a podle nahromaděných fotek to vypadá, že největší fascinaci jsem propadla vůči vodě. Album „Hladina“ najdete tady.
O čem bych ale jako strážkyně rodinného krbu chtěla dneska mluvit nejvíc, je zase jídlo. Dá se jet do kempu s malým vařičem a kastrůlkem a dobře jíst? Jde to, nebojte se nic, a i po strmých výstupech energie zůstává stále dost.

My si brali hlavně ovoce, zeleninu, obilný chléb z celých zrn s „paštikou“. Můj největší hit je tahle.