O (k)rok dál
S radostí sleduju, kdo má kdy narozeniny a občas se i trefím a stihnu popřát, nebo se i vyskytnout na nějaké té oslavičce. Rok se s rokem sešel a jsem to já, kdo je zase o rok moudřejší … a někdy jen o něco bolavější :). Přemýšlela jsem, kde letos protančím svoji noc, nebo kam vyrazím na výlet, ve hře bylo i 10km běhu, což jsem zatím podnikla jen jednou, ale doufám, že ne naposledy. Nakonec jsem se nějak nechala semlít starostmi všedního dne a na žádnou oslavu jsem chuť neměla…
… Na stránkách knihy z recyklovaného papíru v posledních týdnech odkrývám příběh Bey Johnson a jejího bezodpadového života a před očima se mi přesypávají tuny odpadků, které vyprodukujeme, v uších šumí vlny nádherných balijských pláží, kde jsem se ještě nedávno proháněla a stejné vlny si pohrávají s mým žaludkem, když si vzpomenu na jiné pláže, které byly pokryté tunami odpadků … nás všech.
… Do srdce se mi zabodávají slova, která se neměla nikdy na svět narodit, i ta, která se hlásí ze záhrobí, ale nikdy už nezazní, i slova dětských roztržek, která bolí matku víc, než kohokoliv na světě. Roztržky dětí, které už přestávají být dětmi. Už neřeším, kdo komu dal po hlavě lopatičkou a kolik vlasů mu za to ten druhý vyrval. Teď už ne, level se zvyšuje …… Snaha a strach o to, jestli mi někdo porozumí … umět někomu rozumět … jak z toho spojení čiší slovo „umění“! Umění je třeba se učit. Nechce se nám? Opravdu to nejde? V tolika případech, v tolika vztazích na světě, tolik neporozumění…
A nakonec mě z filozofických výšin strhává naprosto přízemní starost, jak nám letos Cermat zavařil se státníma přijímačkama.
Komu by se uprostřed toho všeho chtělo něco oslavovat? A tak se moje tělo uzavřelo do nemoci, nebylo ani možné něco podnikat.
Ale přeci jen je nějaké světlo na konci tunelu. Když jsem ráno zapla mobil, jako jiskřičky proti tmavému nebi Filipojakubské noci, začaly se rojit přání blízkých a přátel a já se hřála o jejich plamínky. V kuchyni mě čekaly moje lásky s úžasnou snídaní. Měla jsem sfouknout svíčku a něco si přát. Zadívala jsem se do ní a v hlavě mi zněla jediná věta, ze které si občas děláme škodolibou legraci: „Kéž jsou všechny bytosti šťastné!“
Manžel mě zarazí. „A nemohla by sis aspoň dneska přát něco jako ‚Vlezte mi všichni na záda‘ , ‚Dneska nehnu ani prstem.‘ , ‚Kašlu na delfíny‘ nebo tak něco?“
Na chvíli jsem se zamyslela. Pravda, na delfíny jsem zapomněla… Tak tedy „Kéž jsou všechny bytosti šťastné, včetně delfínů!:)“
„OK, bytosti, delfíni, I JÁ!“
Poopravil a mě se takové přání opravdu zalíbilo a rozsvítilo slunce nad mojí hlavou. Jako když truchlíte, protože je Bílá sobota (do které jsem se letos trefila), ale do srdce už k vám dolétají paprsky toho, co bude zítra, těsto kvasí a brzy přeteče okraj mísy, tajemství vzkříšení bude brzy odhalené…
Tak myslím, že jsem svůj narozeninový den byla opravdu šťastná, užívala jsem si lásky, která se kolem běžně vznáší jako opar mlhy, kdy tušíte, ale nejste si jisti, ale ten den mě objímala, láska vás všech, láska Nejvyššího.
Moc vám všem děkuju! 💝💗