Pražský výběr

Skoro celý prázdniny bývám s dětma někde v prachu. Jeden z týdnů ale trávím už několikátý rok přímo v Praze jako dobrovolník na fotbalovým kempu. Vždycky je to moc fajn čas, i když náročný. Přesto, že jsem známá, že „chvilku neposedím“, neznamená to, že mám energii někde trajdat pořád. Z neznámýho důvodu mám ale tenhle týden, kdy holčičky odjedou za babičkou, dědou a hyperaktivně-superkreativně-nápaditou tetičkou, a já mám doma jen Maxe (s sebou na fotbale), pocit, že zvládnu cokoliv. Třeba každej den po kempu dohnánět všechny dlouho odkládaný setkání… O čem chci ale psát, jsou momenty, který jsem mohla prožít vedle toho jakoby náhodou. Byla to vždycky taková třešnička na dortu po fajn dni na hřišti a milých setkání po něm. Takový můj „pražský výběr z hroznů“ :).

Chtěly jsme si s mojí nejbližší přítelkyní udělat piknik na Vyšehradě, ale po parném dni začalo lejt, tak jsme s vděkem zalezly do italskýho bistra na Výtoni. To, co jsme tam ochutnaly, a jaký jsme z toho měly zážitky, by vydalo na gurmánský speciál. Naprosto spokojený jsme se zvedly, že vyrazíme na vlak. Venku to ale vypadalo, jako by vedlejší vinárna pořádala opravdu piknik. Lidi byli všude a mělo to tak letní atmosféru! Prokličkovaly jsme mezi nima směrem k Vltavě, odkud nás už lákala hudba z jedný ze zakotvených lodí. Scupitaly jsme na náplavku. Dilema nastalo, když přijel přívoz. Co dělat? Námořník nám dal osm minut k dobru, pak přijede naposledy. Samozřejmě jsme hned vlezly do lodi. Osm minut, takovýho času…! Byla to stará rezavá loď, na kterou koukám pokaždý,  když jedu vlakem od nás. Pozoruju čilej ruch na její palubě a pokaždý si říkám „tam musím někdy zajít!“.

Tak jsme zašly. Koncert byl v podpalubí. Tak akorát lidí. Příjemnej prostor a kolem dokola rezavý stěny, jakoby se člověk ocitl natajnačnu ve vysloužilým přepravním kontejneru, kterej brázdil všechny moře a oceány a teď na důchod poskytuje úkryt umělcům, turistům a holkám spěchajícím na vlak.

Loď duněla pod palbou decibelů a vibrace projížděly tělem. Stouply jsme si k „okýnku“ – díře na boku, co kdysi byla okýnkem. Už během první písničky se přívoz naposledy vracel zpátky. Spočítaly jsme si, že vlak stíháme tramvají a metrem stejně tak, snad.., a s šibalským úsměvem v očích jsme sledovaly, jak se vzdaluje, dělá vlny a ty se pak tříští o náš bok hned vedle, za tou rezavou stěnou. Pozorovala jsem je, jak se blíží, hladina Vltavy byla asi metr pod okýnkem, na který jsem byla nalepená. Byla téměř nadosah, pokrytá splaškama a peříčkama labutí. Člověk by tam nevlezl, ale takhle v noci byla nádherná, plná světel klouzajících po povrchu. Na železničním mostě se na chvíli zastavil vlak a vrhal dolů do propasti další stíny a světla. U okýnek seděly malý hlavičky pozorující řeku, stejně zasněný jako já. Možná utrápený, unavený po celým dni, zamilovaný, osamocený … desítky příběhů odrážejících se na hladině Vltavy, než se dal vlak do pohybu a odvezl je s sebou. Hladina přišla o pár svých záblesků, ale stejně klidně a majestátně se dál jemně kolíbala, bezhlesně vstřebávala ruch ze všech lodí kolem i lidí sedících romanticky na pomočených březích. A na jednom místě, přímo naproti, kde jsem tušila desítky usínajících labutí, si dávala zvlášť záležet, aby je nic nerušilo. Lůzři a špinavý hammondky (jak jsem se později dozvěděla název hrajícího uskupení) právě zpívali píseň „Žít aspoň na vteřinu“ a já věděla, že těhle několik vtěřin, co jsem se mohla nechat ukolíbávat pohledem na noční Vltavu a bičovat rytmem dunící rezavý lodi, stálo opravdu za to žít!

Dostaly jsme dárkem dvě písničky a musely jsme běžet na tramvaj…

Úterý podvečer byl jedinej čas, kdy jsem mohla jít koupit manžovi Jirkovi dárek k narozeninám. Měla jsem čas, půjčenou slevovou kartičku v kapse, odhodlání, maminku, se kterou jsme si pak chtěly jít sednout … a … obchod nikde. Prostě mě nenapadlo, že se přestěhuje! U prodejny ale visely červený cedule se značně odvážným nápisem. Zaujaly mě především výrazy „Odvezeme vás“, „zdarma“, „jako hudební hvězdu“. Všechno to znělo lákavě, skoro jako vtip. Neměla jsem ale navybranou. Musela jsem to pořešit bez odkladu. Když jsem volala s pánem na lince, cítila jsem, jak vzrostl adrenalin v jeho krvi. Jsem prej první, kdo volá a žádá o tuhle službu, tak že to vyzkoušíme… Po deseti minutách opravdu dojel taxík, odvezl nás do Modřan a ještě během jízdy nám volal pán zpátky, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a odvoz se dostavil. Nová prodejna je fakt parádní, od obsluhy jsem dostala vyčerpávající výklad ke všemu, co jsem potřebovala, až jsem se divila, že maminka na gauči v hale neusnula, nebo nevzala nohy na ramena. Nejspíš to bude nějaká muzikanstká raritka, všem v oboru známá, že s vámi v nějakým obchodě jednaj jako s hvězdou, ale pro mě to bylo vážně překvapení a velkej zážitek. Až na mě zas bude někde prodavačka protivná, zajdu si sem dokoupit aspoň náhradní kabel a spravit náladu :).

Třetí kritický den na kempu jsme vyhlásili s týmem jako den nejlepší pro vyzkoušení nový restaurace s pivovarem cisterciáckého opatství sídlící přímo vedle našeho doupěte Církve bratrské, abysme podpořili ekumenické vztahy a vzdělali se trochu v nových trendech.

Překvapení bylo veliký a i když polovina z nás nejsme žádný pivaři, skončilo to hrmadnou objednávkou ochutnávkových sad.

Situace vybízela k založení ankety o nejlepší vzorek. Ti podnikavější z nás, zabývající se managementem, samozřejmě nápad dotáhnou a nabídnou vedení pivovaru k odkoupení společného patentu, který se toho večera zrodil. Pro ty, kdo mi nevěří, že jím někdy ráda i maso, přikládám foto, čeho všeho jsem schopná. (Což neznamená, že nejsem proti nadměrný konzumaci a bezmyšlenkovitýmu cpaní se živočišnejma produktama!)

Večer to byl příjemnej, i když výsledek překvapující, my, co jsme hlasovali pro Philippa se skoro domníváme, že podvrženej, protože jinak to není možný.. Nakonec vyhrál o fous Ruthard Red Ale jen proto, že byl divnej… No, posuďte sami!

Jeden z večerů fotbalovýho kempu se snažíme s Jirkou držet jako naše rande. Ve čtvrtek jsme se po procházce po náplavce ocitli znovu před tou rezavou lodí (A)VOID. Na palubě hrálo hudební uskupení, o kterým jsme se někde na internetu dozvěděli, že jejich hudba je dobrá k usínání. O pár skladeb dál, co jsme seděli na břehu a poslouchali, jsme dali článku za pravdu a začali jsme plánovat ústup, i když sound to nebyl špatnej. Malýma okýnkama v lodi jsem si všimla, že v podpalubí je nejspíš nějaká výstava. Další nečekanej a neobyčejnej zážitek na tý samý lodi, tentokrát v podpalubí na přídi (nebo zádi? Prostě opačně než v pondělí ;).

Shora sem doléhala hudba, proplétala se mezi bavlnkama, mísila se se světlama a vytvářela neopakovatelnou atmosféru, ve který jsem se pro ten večer úplně celá rozpustila …

… večer už jen vana a vynikající sýr Old Amsterodam (volající k novým dobrodružstvím;), kterej jsem koupila po cestě domů za poslední drobáky v peněžence. Snědli jsme ho asi za 5 minut. Prázdniny v Praze mám prostě ráda! 🙂