Putování do Santiaga DEN 1
PRAHA-MADRID-A CORUÑA
Nejvíc ze všeho nemám na cestování ráda, kolik věcí se musí zařídit, než člověk vůbec vytáhne paty. To všechno kolem dětí, domu, různých projektů … většinou se taky porouchá auto, nebo zjistíte, že dítěti už jsou malé boty a na tábor nemá jiné vyhovující, nebo že jste vlastně přihlášku na tábor (který je od zítřka) vlastně ještě ani neodevzdali, popř.děti zapomenou doma všechny dárečky pro učitelky ke konci školního roku, které si večer tak hezky nachystaly a volají, jestli jim je přivezete do školy, když si v posledních minutách před odjezdem na letiště užíváte naposledy výdobytků moderní civilizace, myjete si hlavu a holíte nohy. Plány, jak ještě vyndám pračku, nandám myčku, vzaly za své.
„No, mám trochu výčitky svědomí“, přiznala jsem se Jirkovi při pohledu na kuchyň, která zůstala po včerejší návštěvě netknutá. Načež mě objal a s náznakem škodolibosti v hlase mi pošeptal do ucha:“Nejsem si jistej, jestli je to dáno dnešní situací… Možná by to mohlo být jedno z tvých modlitebních témat;)“
To, že někam letím, jsem si tedy s panikou uvědomila, až když jsem dešťovou průtrží běžela od auta k terminálu. „S panikou“ píšu proto, že jsem člověk do daleka samostatně naprosto nescestovalý a tudíž ze všeho vyděšený.
S Jirkou jsme pak ještě dosnídávali v Mc Donaldu, když začaly chodit sms o zpoždění letu tak velkém, že v Madridu bych nemusela stihnout přípoj.
Ale co se mi na cestování bez dětí a příliš mnoha naplánovaných věcí předem líbí, je, že je to úplně jedno. Nějak se tam někam dostanu, přestupovou letenku mám od stejné společnosti;).
Jaké ale bylo moje překvapeni, když při skenování mého boarding pasu před vstupem do letadla začala kontrolka na přístroji červeně blikat a pípat a slečna moji letenku roztrhla v půli … Vzápětí mi naštěstí dala novou s tím, že budu mít z nějakého důvodu jiné sedadlo. A tak jsem kráčela hrdě chobotem a představovala si, jak vždycky dětem v úzkých říkám „klid, všechno se nakonec nějak vyřeší, nepanikařte“. Jak by teď asi byly pyšné, že to zvládla i maminka :).
A v letadle už jen dáte na mobilu letový režim. Všechno, co na vás leží, si odlehne a vy se vznesete nad uslzený mraky a víte, že všechno bude dobrý!
A bylo. V Madridu jsme byli akorát včas na to, abych si stihla zahrát šipkovanou kolem bran, odkud mi to mělo letět, a neletělo, u správné brány jsem opět červeně zapípala svojí letenkou a za chvíli jsem byla v A Coruni.
Na rozdíl od prosluněného Madridu, tady byla zima a pršelo, jako když jsem opouštěla Prahu. Začala jsem litovat, že jsem se nechala uchlácholit vyprávěním o rozpáleném Španělsku, které se každou chvíli vedrem někde samovznítí. Asi ne v téhle oblasti… Lehce mokrá a vychladlá jsem skočila do prvního autobusu, který tam stál. Byla jsem šťastná, že jede do centra, kde se nám podařilo najít v příjemné slevě pokojík v hostelu. Hledajíc v mobilu mapu kam jedu, jsem si už ani nespočítala, že mě řidič natáhl o 1,5€. A to jsem byla před pár dny poučena naším kamarádem, že ho ve Španělsku pěkně okradl taxikář! Snažila jsem se nepředjímat a nedělat si o zdejších občanech globální obrázek, ale od té chvíle mi připadalo, že jsem vlastně ještě nepotkala nikoho milýho…byla mi zima, měla jsem hlad…a vůbec…
Jen co jsem v útulném pokojíčku 2,5×3,5m doplnila šťávu sobě i mobilu, vyrazila jsem ven do úzkých uliček, do přístavu a hlavně na nádherné pobřeží s útesy. Vítr bičoval, slunce všechno krásně ozlacovalo, všude ve vzduchu byla sůl a mořská pěna byla jako mlíko. Nachodila jsem kilometry a bylo to krásný.
Teď jsem utahaná jako kotě. Zítra to se vstáváním ještě nebudu přehánět :).
Chcete-li si udělat vizuální dojem, koukněte ještě na video…