Putování do Santiaga – DEN 2

A Coruña – Ferrol (vlakem)

video na https://www.youtube.com/watch?v=CWh7XcrC5mg

Dnešní ráno bylo ještě prázdninové, takové to ráno po vysvědčení. Nad ránem mě probudila zima. Včera jsem se rozhodla si dlouhé kalhoty nedokupovat, protože 16•C teplota by měla dneškem končit a když jsem si do města vzala na sebe dost vrstev, bylo to fajn, ale na přikrytí očividně prostěradlo nestačilo. Jak se mi hodil spacák! Jenže v takovém pelíšku pak spíte třeba i do 9.45 :). I přes slabou Wi-Fi jsem zjistila, co všechno se mi díky ní nepodařilo předešlý den postnout a že vlak do Ferrolu, kde začne moje „opravdová“ pouť, jede až 14.30. Jelikož město jsem už prohlídla večer a bylo zase studené a mokré ráno, měla jsem dost času najít si přes můj oblíbený Tripadvisor místo, kde strávím příjemné dopoledne a polechtám trochu své gurmánské chuťové pohárky. Když jsem se včera v noci vracela uchozená z města, zhýčkaná New Yorkem – měla jsem kromě hladu hroznou chuť na muffin, který tu ještě asi nevynalezli:). Zatlačila jsem tedy slinu a dala si na pokoji ke druhé večeři sušené švestky. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že ráno ochutnám nejlepší cupcake ve svém životě (přemýšlím, jestli nebyl první:) v kavárně na obrázku.

Za pultem stála slečna, nejspíš sestra Amélie z Montmartru, a všechny ty úžasný dobroty dělala sama.

Mezi moje dnešní nová zjištění patří, že Španělé nevědí, co je spropitné (nebo se tu prostě nedává?), podle počtu otevřených přepážek na poště se opravdu nedá odhadovat čas strávený čekáním a jsem fakt trubka, že nemám španělský slovník. Na cokoliv se anglicky zeptám, pokrčí rameny ( i při otázce ´bus?´), nebo dostanu výpravný výklad ve španělštině a slovíčka, která se mi vynořují, zdají se být italská, protože taky nepomáhají…

Cesta vlakem nicméně proběhla pohodově. Vlak jel chvílemi kolem moře. Měla jsem pro sebe celý vagón, tak jsem vesele přeskakovala tam, kde se zrovna objevilo.

Do Ferrolu jsem dorazila kolem 16.hod a přes google maps si nastavila nejasný cíl z aplikace pro poutníky. Měla jsem tam získat nocleh, radu nebo credencial (poutnický pas, do kterého se sbírají razítka z cesty a prokážete se jím v Santiagu).

V cíli jsem ale našla jen obchod s domacíma potřebama. Když jsem ukázala prodavači mobil s mapou, ukázal doprava, že mám jít 1km směrem do centra. Bránila jsem se, že to má být někde tady. Ukázal tedy na druhou stranu a dvakrát za roh. Bylo tam stejné nic. Město vypadalo jako po výbuchu atomové bomby, všude bylo zavřeno. Jen občas se někdo objevil, a tak jsem podobných rad dostala víc. Díky nim jsem si prošla centrum 3x dokola, protože kostel, kde se měl vydávat credencial, otevíral podle různých lidí v různou hodinu. V 19hod jsem konečně stála vyhladovělá, ale šťastná, na náměstí s credencialem, mapou a ubytováním. Za odměnu jsem si zašla na večeři do španělské hospůdky, kde jsme se s hostinským dorozumívali posuňkama, úsměvem a zdvyženými palci. Jediný, kdo si se mnou ve městě rád popovídal anglicky, byl zelinář vzpomínající na svých pár let v Londýně.

Na radu paní z infocentra jsem se šla po večeři projít na úplný začátek cesty. Už jsem tam sice byla předtím, ale je tam prý značka, která stojí za vyfocení:)

Procházka byla moc hezká. Město kolem 20.hod konečně ožívalo. Stmívat se začíná asi až po 22.hod. Cestou jsem navštívila kostel a začala na mě pomalu padat poutnická nálada, únava a křeče v nohou.

Do postele jsem lezla s veršem na dobrou noc:

„Odložte … staré lidství … obnovte se duchovním smýšlením…“ Efezským 4:22–23