Putování do Santiaga – DEN 8

 

Ráno jsme s Jonathanem vyrazili v 7.30, Marcos potřeboval svoje delší ráno. Po cestě jsme se různě potkávali a předbíhali s ostatními, co spali v jiných hostelech. Každopádně vzrušení už bylo cítit ve vzduchu. Matsuhiko nás s úsměvem asi dvakrát předběhl a zmizel v dáli jako Pendolino. Občas se kolem v plné síle prohnala nějaká škola nebo důchodci s malými batůžky popojíždějící místy autobusy. Moje chůze se stále zhoršovala. Z makové panenky, která před pár dny hopkala z kamínku na kamínek přes Quasimoda, jsem si teď připadala jako Malá mořská víla. Při každém kroku jako by se mi něco zabodávalo do chodidla.

V Santiagu jsme byli včas, abysme stihli hlavní mši ve 12hod. Batohy jsme dali do úschovu na poště. Zkusili jsme zajít i do kanceláře pro poutníky, kde se prokážete credenciálem, poutnickým pasem s razítky z cesty, a dostanete latinský iluminovaný certifikát, že jste došli do Santiaga.

Fronta byla příliš velká, tak jsme nejprve šli do katedrály, která se plnila k prasknutí. A to je oltář uprostřed a lidé sedí ze tří směrů do kříže!

Cestou jsme ještě potkali Claru a Chrise a mohli se naposledy rozloučit a popřát jim na cestu do Fisterry.

Škoda, že mše nebyla v angličtině. Kdybysme stihli předem kancelář, věděli bysme, že mezi poutníky, kteří dnes došli do katedrály, vítají mezi Čechy a Brity i nás. Takhle sice vím, že tam byl ten den i jiný Čech, ale hlavní atrakcí se stala obrovská kadidelnice, kterou rozhoupává vysoko až ke stropu asi 8 chlapů.

Nechala jsem se unést atmosférou, stoupla jsem si do fronty na přijímání a snažila se odkoukávat od okolních, jak má akt proběhnout, ale stejně mě zase odhalili, že nejsem katolík. Naštěstí kněz neměl čas posílat na mě ochranku:).

Když jsme vyšli před katedrálu, málem jsme se srazili s Markosem, který dnes ušel svůj časový rekord, aby se stihl s námi ještě jednou rozloučit, než se vydá ve stopách Clary a Chrise do Fisterry. Tři mušketýři byli znovu spolu!

Došli jsme společně pro slavnostní dokumenty, aby nám doma věřili, že jsme si fakt nikde neváleli šunky a vystáli úctyhodnou frontu. Jonathan mi vyprávěl, že vždy když přišel do poutnicke kanceláře v Santiagu, některý z pracovníků mluvící jeho jazykem ho objal se slovy „Welcome! Well done, Jonathan! Congratulations!“ a každého objímal, dokud z něj slzy nestříkaly. Letos, nejen že byla kancelář jinde, ale pracovníci seděli pomalu za přepážkou jako na poště, koukli na credencial, opsali si iniciály a poslali nás pryč. Alespoň jsme naposledy poobjímali Markose a šli ulovit něco k snědku.

Poobědvali jsme poutnické výhodné menu o třech chodech, přiťukli si na Jonathanovy zítřejší narozeniny a rozloučili se taky. Šla jsem hledat ubytování a autobusové nádraží, odkud bych měla zitra jet do Muxíi. Chodilo se mi vážně zle a večer jsem v hostelu zjistila, že se mi do puchýře pod hydrogelovou náplast nejspíš dostala infekce, protože nejvíc mě bolela zarudlá kůže kolem puchýře. Znovu jsem je prostříhla a šla s úlevou spát.