To světlo ve tmě svítí

I když sjezdování je pro mě vždycky velkou výzvou, chtěla jsem dětem dopřát svištící maminku sdílející jejich radost. Nahoře na kopci se mi ale v mlze udělalo tak strašně zle, že když jsem ho sjížděla podruhý, bylo mi jasný, že je to naposledy. Ale není to až taková sranda, když má ten kopec asi 3km, po každých pár set metrech zastavujete a všechno se ve vás obrací. Znovu jsem prožívala některý porodní pocity. Hlava už by to chtěla vzdát, odvolat, ale ven (v tomhle případě dolů) to prostě musí. Děti se mnou pokaždý zastavovaly a podporovaly mě, jak mohly, ale přesto jsem si prožila dokonalej pocit samoty. Uvědomila jsem si úplně hmatatelně, bez patosu a lítosti, že tady na zemi jsme před Bohem každý opravdu jen a jen sám za sebe. Stála jsem uprostřed nekonečných hor, samotná ve svým vesmíru, přesto obklopená spoustou lidí, bojující se svým tělem. Když jsme pak na hotelu šli do welnessu a nechávala jsem po sobě stékat ten zážitek, voda mě objímala a propojovala se světlem a tmou. Tělo absorbovalo každej paprsek i stín a vpíjely se mi do kůže. To jsem byla JÁ, toužící najít světlo ve tmě, najít opravdově samu sebe. Vzpomněla jsem si na možnost terapie strávený v naprostý tmě jen se sebou a svýma myšlenkama a myslím, že letošní „pouť do Santiaga“ by měla mít tuhle podobu. Myslím, že je ještě hodně věcí, který potřebuju ve (t)mně objevit a setkat se s nima tváří v tvář.

Tím spíš, že svoje letošní Santiago jsem, mám pocit, našla neplánovaně uprostřed Prahy, když jsem byla v den svých narozenin pozvaná do hudebního klubu, až na samotným konci veškerýho týdenního slavení, po všech akcích, koncertech a diskotéce.
Něco takovýho jsem znala jen z filmů. Úzkýma chodbama jsem v přítmí šla jako omámená kolem hustě popsaných stěn. Nahlížela jsem do jednotlivých zákoutí, postupně se vynořujících, plných lidí v hovoru a cítila se jako v jiným světě, jiným vesmíru, na návštěvě v něčí duši, nejbizarnějším snu…? Na dřevěným pódiu se střídali muzikanti i přízraky. Hráli a zpívali celým tělem i duší a v jejich tváři jsem sledovala esenci štěstí a plnosti okamžiku. V šeru u stolu ze starých lakovaných dveří jsem, mám pocit, zahlídla některýho z beatnických básníků. Polovinou mozku jsem nechápala, kam jsem se to dostala, ale zbytek cítil zvědavost, bezpečí a to, že jsem na správným místě. Při odchodu jsem se seznámila s holčinou, která se zjevila tak nečekaně…! A stejně nečekaně jsme po pěti minutách stály v lehce podnapilým stavu v objetí. Ani netušila, že to, co a jak mi řekla těsně před odchodem, aniž by mě vůbec znala, bylo pro mě v dalších dnech tolik důležitý. Znovu mi zrcadlila, kdo jsem JÁ. Odcházela jsem a cítila, že se do toho místa zamilovávám a přála jsem si se tam ještě někdy podívat. Zalézt si se zápisníkem do kouta, pozorovat život kolem a prostě psát. I když by to nikdo asi nečetl… Většina mých přátel by tam nikdy nešla a nepochopila a ti, kdo jsou tam jako doma, nemůžou zažít tu fascinaci „slušný holky“ na velkým flámu  objevující Novej svět…

(Allen Ginsberg, New York, 1949)